Značkovač

Naše pesa si hraje na psa.

Je to už asi měsíc, co strakatá zvýšila frekvenci značkování. Tu čurne, tam čurne, vyčurá se na travičce před silnicí, vyčurá se na travičce za silnicí, nezapomene nechat vzkaz na každé křižovatce a když potkáme jiného psa, musí vzápětí nechat další pesemesku, kdyby se náhodou vracel, aby si o ní všechno přečetl. V sobotu šel výjimečně na ranní venčení s Ajkou Radovan, protože panička se nějak nemohla vymátožit, no a nedalo mu to a za tu desetiminutovou vycházku Ajčino značkování počítal... Prý se podepsala osmkrát. :-D

Jestli Ajka něco nesnáší, je to máčení proti její vůli. Když jí v největším pařáku dám na zastávce MHD napít vody a co nedopije jí rozetřu po hlavě a po zádech, vypadá to přitom, jako bych na ní prováděla nějaké neskutečné příkoří, kdyby mohla, vyplazí se Ajka pozpátku co nejdál. Když ji postříkám hadicí na zahradě, začne naprosto splašeně lítat a hlavně si drží dostatečnou vzdálenost od hadice. Ale hloupá teda není. Tuhle jsem ji zase postříkala, když se zrovna za mnou přišla při zalívání podívat, asi jí už bylo samotné smutno. No samozřejmě po polití zdrhla, ale pak vymyslela novinku. Dobře vypozorovala, že sama na sebe nestříkám, respektive maximálně si postříkám boty, ale víc nic. Přišla za mnou tedy zezadu, prostrčila mi svou hlavu mezi koleny a dělala ze sebe strašně roztomilého strakatého pejska. S takovým tím pohledem "to jsem na to ale vyzrála, viď" se na mě nahoru dívala a byla přešťastná, že může být se mnou v kontaktu a přitom se nemusí bát postříkání z hadice.

Vrchol jejího odporu k namáčení představuje aplikace spotu proti klíšťatům. Kape se na čtyři místa na záda a pro Ajku je to něco tak odporného, že vždycky čekám, jestli samým odporem nedostane nějaký záchvat! Když jsem v neděli za ní přišla do pelechu a v ruce jsem držela tubičku Advantixu, Ajce doslova vylezly oči z hlavy, vyskočila jako kdyby ji píchla vosa a vběhla do obyváku. Jen jsem ji pokárala, zastavila se z běhu, ale nasadila výraz týraného psa - svěsila hlavu a ocas, oči měla za roh, no dali byste jí drobné na vlak a ještě buchty na cestu! Při kapání spotíku na záda jí kůže cukala jak kdyby ji chtěla svlíknout a musela jsem ji nakonec fixovat svým kolenem před zadníma nohama, protože to jinak vypadalo, že se z ní stane hadí pes a já v tom vlnícím se těle nenajdu záda, natož pak kůži na zádech. Vzápětí začala Ajka běhat po předsíni asi tak, jako by měla do zadku zakousnutou vzteklou kočku či co. No je toto vůbec možné?!

Dnes se za mnou v práci stavovala rodina, která si přeje být také postižena strakáčem. Mají už vyhlédnutý vrh štěňátek a zajímalo je, co jim můžu o životě se strakáčem říct. Řekla jsem toho možná až moc. Namísto abych jim hodinu vychvalovala, co je na strakáčích nejlepší, popsala jsem jim především to, co je na strakáčích nejhorší a co by je také mohlo potkat. Oups, jako bych z toho měla špatné svědomí? 8-) Ale ne, já myslím, že co potřebovali vědět, stejně si už předtím vyčetli mezi řádky našich novinek. Strakáče si nejde nezamilovat, zvlášť, když vám ten údajný šílenec napřed láskyplně olíže ruce, pak pět minut chodí kolem a vrtí ocasem, aby nakonec zalezl do domečku, přikryl se pelechem a slastně odpočíval... :-D