Zima je tady
Tak přece přišla!
Zima je tady. Rtuť teploměru zarputile odmítá vylézt nahoru a mě se absolutně nechce v tom mrazu venku nic dělat. Takže s Ajkou chodíme jen na nejnutnější vycházky a zábavu jako takovou jí vymýšlíme raději doma. Při našem domácím cvičení jsem zjistila, že moje pochvaly na Ajku fungují podobně jako zvuk klikru. Přišla jsem na to při trénování dlouhodobého odložení - kdykoliv ležící Ajku pochválím, naprázdno polkne a oblízne se. Prostě ví, že bude následovat pamlsek. Pan Pavlov by z nás měl určitě radost!:-D Radovan zas jako novinku naučil Ajku perfektně chytat míček. Stačí říct "chytej" a hodit Ajce míček, ta udělá všechno pro to, aby ho chytila přesně do zubů. Je to legrace, posledně jsme si tak házeli všichni tři, Ajka střídavě vyplivovala míček směrem ke mě a směrem k Radovanovi a byla nadšená, když jsme jí ho na oplátku házeli zpět. :-) Také se učí třídit prádlo do pračky, když jsem o víkendu špinavé oblečení třídila, chvíli se na mě zamyšleně dívala, načež se otočila a své plyšáky a kousací bavlněné uzlíky mi začala jeden po druhém nosit na ty jednotlivé hromádky prádla. No není úžasná?!
Ajka je poslední dobou venku strašně "koukavá" a "čuchavá". Nevím, jestli je to tou zimou, kratšími vycházkami nebo je to zase jen nějaké nové pubertální období, ale vše ji teď zajímá ještě víc než obvykle, a je až překvapivě lekavá. Kolikrát zůstane s úžasem stát nad věcmi, které jsme potkali už x-krát. Také je jí rychleji zima, musela jsem pořídit teplejší psí vestu, protože v té dosud nošené Ajce evidentně moc příjemně není a snaží se zahřát ještě rychlejším rotováním, než je u ní obvyklé (a to je co říct). Vyžadování splnění jakýchkoliv povelů v okamžiku nedostatečného tepelného komfortu naší strakatice je, jak bych to řekla, no slušně řečeno úplně marné. :-)
V neděli jsme se nějak nemohli odhodlat k větší vycházce a nakonec jsme se na ni vybrali až za tmy. Protože Ajčina večerní nálada je vždy ještě více učuchaná než denní a také mívá naše pejska za tmy strašně často neodolatelnou touhu něco zakázaného vzít do tlamky, rozhodli jsme se kromě náhubku použít na Ajku "handsfree". Protože jsme pořídili úplně perfektní postroj od Manmatu, který je stavěný speciálně pro typ psů jako je strakáč - prostě pro psy, co mají šíleně vystouplý výběžek hrudní kosti, na kterém každý normální postroj dře - a mohli jsme alespoň tenhle zázrak vyzkoušet v praxi. Vyrazili jsme potmě na Holednou, s čelovkou při ruce (ale potřeba nebyla, Měsíc svítil jako lucerna), a Ajku jsem záhy přepla na postroj k amortizačnímu vodítku (to není sprosté slovo, jen je součástí vodítka guma, která tlumí cuknutí při zapření psa do postroje). Díky tomu byla Ajka dostatečně v dosahu, abychom mohli sledovat, jestli u nějakého zajímavého předmětu netráví trochu moc času s rizikem ochutnání kdovíčeho i přes náhubek. :-) Šlo nám to docela dobře a dokonce jsme cestou potkali překvapivě velké množství jiných nočních turistů. Ajka na všechno frkala, koukala, u zvířecích stezek byla úplně mimo sebe a nejradši by vyčuchala všechny pachy široko daleko. :-) Pak se ale objevil BUBÁK - na cestě proti nám vyběhl běžec s čelovkou, člověka samozřejmě proti jejímu svitu nebylo vidět, jen bylo slyšet dupání běžících nohou a proti nám se s poskakováním přibližovalo světlo. Ajka se mohla zbřídit. Zavrčela (pozor, asi podruhé v životě, jinak je to zvuk jí víceméně neznámý, umí jen tak jaksi mručet), začala šíleně zmateně prchat (na postroji a amortizačním vodítku, takže jsem ji nemohla až tak úplně zbrzdit) a když zjistila, že nemá jak utéct, začala alespoň vyrážet jakési zvuky, které nejspíš měly připomínat štěkání. :-D No, máme zase co potrénovat, budeme na večerním venčení občas používat čelovku. ;-)
