Vltava 2012
Ajuška poprvé na vodě.
Ajka má za sebou první řeku. Pravda, není zrovna vodomil dokud není třicet stupňů ve stínu, ale v plánu bylo pouze sezení na lodi, nikoliv vyklápění psa do řeky. Letos se nám ale nepodařilo zvolit termín s přátelsky nakloněným počasím, takže spíš než tepla a sluníčka, užívali jsme si přeháněk a deště. To Ajka nemá ráda ani na souši, natož na lodi...
Vypůjčili jsme Ursínka, zabalili vše potřebné (úměrně s rostoucím počtem psů nám tak nějak roste i počet lodních pytlů...) a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili vstříc nepříznivé předpovědi počasí. Ursín si v batůžkách nesl hlavně pytle plné granulí, Ajce jsme nasušili maso, takže její krmení zabíralo málo místa, zato měla navíc spacák, hadru na utření a fleecovou podložku, až bude nejhůř. Oba psi byli tak natěšení, že se někam jede, že zapomněli na venčící povinnosti a jen hnali jupíííí na šalinu. V nádražní hale se snažili vítat úplně se všemi procházejícími lidmi, zastavilo je až odložení do nejzazšího koutu za stánek s kávou. Alčina kříženka Barbucha ve vítání ale pokračovala, zastavena byla až poté, co obsluha kávového stánku už lehce rozladěně upozornila na to, že ten pes uvnitř fakt nemá co dělat... Cestu vlakem i se všemi přestupy jsme ustáli v pohodě, naložili jsme bagáž na lodě a přišel okamžik pravdy. Ajko, tady budeš sedět a ani se nehneš. Hahaha. Bylo to kdo s koho. Ajka čučela ven na břehy, kňourala, že ji to nebaví a nechce sedět na vlhkých packách, nemohla se mi pod nohama usádlit, a když na ni pod prvním jezem chrstlo asi 40 litrů vody, jednoduše vystoupila. S touto reakcí jsme samozřejmě počítali, většina psů si to vyzkouší... Měla na sobě postroj, za který jsem ji pohodlně vyrvala zpět do lodi, akorát mě naštvalo, že zatímco jsem ji celou dobu jednou rukou držela, vyskočila až když už jsem myslela, že je docela v klidu. Zařvání, že nesmí, se neslo nad její hlavou v okamžiku, kdy už skákala z lodi, je holt potvora rychlá. Každopádně záhy pochopila, že mimo loď je ještě mokřeji než na lodi a víckrát už loď neopustila, byť po zasažení vodou byla vždy velmi nespokojená.
A protože je Ajka zmrzlina, byli jsme připraveni a nechali jsme jí ušít neoprenovou vestu. Díky pršavému počasí ji měla na sobě prakticky od rána do večera, aby se nám neuklepala zimou. Byla to vážně dobrá volba, protože jak jsme ověřili, přestože celý den lilo a Ajka seděla v mokru a nemohla se pohybovat, pod vestou měla krásně teploučko. Naše posádka byla opravdu k popukání. Na háčku já s Ajkou v zářivě modré vestě, za mnou obří hromada bagáže lidské i psí, vzadu paralelně vedle sebe velký loďák a Ursín a na kormidle Radovan se svou nezbytnou žlutou baretkou. Nepřehlédnutelná loď!
Po prvním dni už Ajka pochopila, že z lodi není úniku, a postupně začala i respektovat zákaz vystupování na břeh dříve, než dostane povel. Pod zadek dostala podložku, aby se neustále netvářila zničeně, že musí sedět na kýlu lodi, a pak už byla spokojenější, občas i zalehla a usnula jako dřevo. Na jezy jsme psy brali jen pokud nehrozil velký zabalák, aby zas na Ajku nechrstaly kýble vody a aby Ursín zbytečně neležel ve vodě a nenasákal si svůj hustý kožich. Přece jen když se pořádně namočí, schne několik dní... Ajka si postupně začala vymýšlet, že by se jí rozhodně víc než na dně lodi líbilo na klíně, a snažila se mi vnutit klasickým způsobem - to se vám do klína položí strašně roztomilá strakatá hlavička a smutně na vás kouká. Když ji neodstrčíte nebo nevydáte zákaz, nenápadně se na stehno nasune i jedna psí tlapička, vzápětí druhá, a už vám někdo radostně líže nos, že si ho jako určitě na ten klín vytáhnete... Fakt neznám nic lepšího, než když se vám uprostřed peřejí plných šutrů začne do klína drát strašlivě tulivý a neodbytný pes...
Cestu domů nám v pondělí pěkně okořenily České dráhy. Nabídly nám nádherný spoj s jedním přestupem (čtvrt hodiny k dobru na nádraží) posledním přímým rychlíkem z Budějovic do Brna. Plán dobrý. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme se na nádraží v Boršově dozvěděli, že osobák bude mít asi půl hodiny zpoždění a navazující rychlík na něj čekat nebude. Zachránila nás ale komunikativní výpravčí, když nám začala napřed zjišťovat, jestli se k rychlíku nedostaneme dříve autobusem (ani náhodou!), pak začala obvolávat nádražní instance, které ji postupně odkazovaly výš a výš, až se dovolala až na jakési ústředí v Praze, kde začala prosit, že má na nádraží patnáct lidí, kteří se potřebují dostat do Brna a jestli na ně náhodou ten rychlík nebude čekat. První odpověď byla, že rychlík má už tak nějaké zpoždění a déle už ho natahovat nebudou, kupodivu ale působením této milé slečny "ten nahoře" roztál a zajistil, že rychlík na nás v Budějovicích opravdu počkal! Načež jsme se na nádraží vyřítili jak velká voda (představte si patnáct lidí, dvě děti, tři psy a obrovskou spoustu bagáže jak se tryskem přesunují od vlaku k vlaku) a letěli jsme do našeho rychlíku, byl hned na vedlejší koleji. Průvodčí měla neskrývaný záchvat smíchu, když nás viděla, a pobaveně nám pak vykládala, jak se díky telefonickému mostu od paní výpravčí z Boršova dokonce neodpojil vagon, který se ve všední den v Budějovicích běžně odpojuje, prostě díky nahlášení velké skupiny lidí do Brna se na poslední chvilku odpojení vagonu zrušilo. My jsme tedy díky skvělé invenci slečny výpravčí v Boršově nejen stihli poslední přímý vlak do Brna a dojeli na nádraží "už" v půl deváté večer, ale získali jsme i úplně prázdný vagon rezervovaný pro naši skupinu - cestující z něj byli vyhnáni do ostatních vagónů s tím, že tento se přece odpojí... To bylo prima zakončení tradičního adrenalinu s ČD!
A ještě tečka na závěr - hned po návratu z Vltavy, ještě jsem ani nestihla vysušit nebo vyprat všechny věci, a už jsme se s Ajkou chystaly na vystoupko s flamenkem a Ajka zaslouží obrovskou pochvalu. Asi díky tomu, že byla po vodě utahaná a nedospalá, vydržela po krátké popracovní vycházce zavřená v nylonové boudičce v šatně divadla pět hodin čekat na paničku a ani nekvikla! Sice jsem ji občas šla raději zkontrolovat, ale bylo to úplně zbytečné. Ajka byla v pohodě, buď spala nebo pozorovala šrumec v šatně a neměla zájem ani kňourat, ani výt, prostě nejhodnější pejsek!
Fotky z Vltavy - některé jsou naše, některé od kamarádů.