Únava
Po dlouhé době se nám podařilo Ajku opravdu unavit.
Když jsme byly s Ajkou v úterý na cvičáku, všichni pejsci kolem ní lítali jak šílení a pořád ji očuchávali. Mysleli jsme si, že začne hárat, ale ve čtvrtek na vycházce říkal Ursínek, že Ajka zatím rozhodně hárat nebude. Tož co ti pejsci blbli?! Nebo že by na ně Ajka něco hrála? :-D
Páteční odpoledne jsme strávili na Lesné a když jsem někdy v jedenáct večer po příchodu domů šampónovala Ajku, říkala jsem si, že to asi nebyl úplně dobrý nápad vyrazit tak pozdě, když nás čeká ranní vstávání. Taky to v sobotu ráno vypadalo, že se nikam nejde. Ale odhodlali jsme se a vyrazili s Ájou na výstavu. Hned u vchodu do Výstaviště jsme se potkali s Homolkovými z Hodonína, kteří přišli připravit na výstavu Roxi, strakačku jen o dva týdny starší, než je Ajka, ale potřeštěnou úplně stejně nebo možná ještě o chlup víc. :-) Měli s sebou i jednu ze svých Choďaček, která si ovšem myslela, že se určitě jede na nějaké agi závody, a vypadala trochu zklamaná, že teda žádná legrace nebude. Ale byla. Pejsků byla plná hala, tak bylo pořád nač dávat pozor. Potkali jsme se i s akitími a vlčími kamarády, takže jsme neustále s Ajkou korzovali chvilku vevnitř, chvilku venku, Ajka všechno sledovala a neustále se snažila urvat z vodítka, aby mohla se všemi těmi pejsky okolo lítat o závod. Naštěstí se jí to nepovedlo a dokonce i v kruhu se předvedla moc hezky, díky Radovanovi. S vlky a jejich majiteli jsme v pauze vyrazili na oběd do blízké pivovarské restaurace, s pejsky nás tam pustili a jen jsem Ajce rozložila na zem její hadr, usnula jak dřevo. Probudila se sice, aby sezobla předloženou porci granulí, ale moc tomu nedala a rychle zase čerpala síly na další řádění. Na Výstavišti jsme pak zůstali asi tak do půl paté a pak už jsme byli mrtví všichni. Co jsme došli domů, o pejsce jsme nevěděli... Spořádala večeři a pak už jen měnila polohy na pelechu, pořád ze sna běhala a měla problém se vypotácet ven na poslední předspací čurání. :-)
Na neděli jsme naplánovali krátkou vycházku Moravským krasem, bohužel bez Ursínka, protože ten byl celý víkend pryč s kamarádkou. Nakonec to možná bylo dobře, protože aspoň Ajka šla na vodítku hezky a netahala, což s Ursínkovou společnostní prostě nedokáže. V Holštejně jsme nakoupili sýry zrající v jeskyních a vyrazili. Hned za dědinou se na nás před lesem smála krásná velká louka, cesta přes ni vedla dobře 300 m, což je sice velká vzdálenost, ale pro řádící Ajušku naprosto nedostačující. Všude ležel sníh, tak jsem hned vypustila Ajku navolno, aby si užila, jenže ouha, klasika, Ajuška vypuštěná z vodítka = neřízená a nezastavitelná střela. Než jsem z kapsy batohu stačila vytáhnout pískacího plyšáka - jedinou věc, na kterou je Ajka v tomto stavu mysli jakštakš odvolatelná, byla z Ajky malá letící tečka, která hrozila ztratit se v útrobách lesa. Naštěstí asi na patnácté písknutí plyšáka konečně zastavila se a dívala směrem k nám, jestli jí stojí za to se vrátit, nebo to zabalí do širých dálav. Když jsem majetnicky žmoulala pískajícího plyšáka a běhala po louce, rozhodla se přece jen vrátit... Po přetahované už se trošičku zklidnila a už jen rotovala v obrovských kruzích a osmičkách po louce ve sněhu. Vydolovala jsem z batohu její oblíbený míček, který v předsíni dokáže aportovat neustále dokola, že zkusíme, jestli by byla na vycházce ovladatelná pomocí míčku. Venku je ale příliš mnoho zajímavých vjemů a Ajka akorát míček chňapla do zubů, chvilku s ním běžela a ztratila ho. Střídavě jsme ji provokovali, ať si ho najde, nebo jí ho kradli a honili se s ní, což je ovšem ošemetné, i s mnohametrovým náskokem nás totiž naše strakáče předhoní v setině sekundy a dá se jen uhýbat a provokovat ji namísto utíkání. :-)
Když se Ajka trochu vylítala, opět byla omezena svým (pouze) osmimterovým vodítkem a šli jsme mrknout na zříceninu hradu Holštejna. Tam se Ajka několikrát pokusila vrhnout se do hlubin propasti pod sebou a mnohem úspěšněji se snažila paničce polámat nohy na kluzkém sněhu kombinovaném s mokrými vápencovými kameny. Kdo zná, ví, že máloco klouže víc. :-) U propadání se Ajka pokusila zaplavat si, ale nakonec si to rozmyslela a dokonce si při pití ani nenamočila bříško. Když jsme proklouzali lesem a navázala cesta k Ostrovu u Macochy, byly kolem nás jen louky a pole a daleký rozhled, takže konečně zas Ajka mohla být chvilku bezpečně navolno bez toho, že by hrozilo její zmizení z důvodu přítomnosti jiných pejsků či lidí. :-D Objevila poprvé závěje a byla z nich úplně odrovnaná, celou cestu trávila "myškováním" do závějí, skákala do nich a bořila hlavu i s ušima do útrob sněhového valu. Vylítala se dosytosti a když jsme večer došli domů, padla do pelechu a spala a spala a spala. Předím cestou domů stihla ještě provést pořádnou kulišárnu, když jsem se odpojila pro malý nákup a Ajuška šla domů jen s Radovanem. Podařilo se jí cestou najít, na náhubku rozmatlat a částečně i ochutnat dobře odleželý kočičinec, takže když jsem došla domů, Ajka jen smutně pokukovala po Radovanovi a ten s ní nemluvil. Ode mě je zvyklá, že ji pořád za něco peskuju, ale Radovana jako kliďase málokdy rozčilí tak, že by na ni zařval. Tentokrát asi zařval strašně, protože Ajka se neodvažovala ani k němu lísat, jak to obvykle doma dělá. Jo jo, občas ten pohár přeteče i u menších nerváků, než jsem já... :-)