Trénujeme
Učíme opatrnost, cvičíme poslušnost.
Řekli jsme si, že je potřeba to naše třeštidlo nechat trošku spálit, aby si na sebe začalo dávat pozor. Mno. Začali jsme tím, že jsem se domluvila s kamarádkou se dvěma kavalírkami, že společně vyrazíme kolem Svratky. V sobotu bylo horko už od rána, takže začátek výletu po jedenácté hodině se přímo vybízel k vodním hrátkám. Naše pejsky nezklamaly, jen trochu jinak, než jsme plánovaly...
Kolem Svratky jsme vyrazily po břehu na straně k Holedné, takže jsme mohly holky vypustit navolno bez hrozby setkání s autem nebo kolem (přece jen na několika místech je cesta trochu po skalce a kolo by se tam opravdu tahat nedalo). Ajku jsem musela asi desetkrát sprdnout, že tu malou kavalírku nemá pod sebou válet jako nudli, tak jí pak Ajuška dala konečně pokoj a radši pobíhala nadšeně podél cesty. Pobíhala ale moc nadšeně, nedávala si pozor na terén a když chtěla kosmickou rychlostí přeběhnout šikmou skalku, už byla ve vodě. Shledala, že břeh je strmý a začala hysterčit. Její zlá panička ji ale odmítla zachraňovat (hihihi) a ukazovala jí cestu podél břehu asi 1,5 metru k dobrému místu na výlez z vody. Musela jsem Ajku trochu pošoupnout, protože se odmítala hnout z místa, tak se pak podél břehu vydala. Jenže jí záhy zmizela půda pod nohama, Ajka zjistila, že umí plavat, a strašně šťastná vylezla ven na břeh. O pár set metrů dál jsme se potkali se psem, tentokrát ze svahu spadla malá kavalírka, protože se psa bála. Ehm, břeh tam byl vysoký skoro dva metry a štěně odmítlo kamkoliv jít, tak nakonec její paničce nezbylo opravdu nic jiného, než svah sesápat a zase vysápat. Ne, že by si ty naše malé příšery braly nějaké ponaučení, pořád běhaly úplně po kraji břehu a lítaly jak třeštidla. Koho překvapí, že Ajka cestou zpět úplně stejným způsobem hukla do vody na úplně stejném místě? :-D Tentokrát se jí obeplouvat břeh nechtělo, ale k její smůle jsem byla neoblomná, co sis zavařila, to si sněz. Napřed si Ája hrála na potapěče, asi si myslela, že to dojde po dně. Ale pak se vzpamatovala a začala plavat, sice směrem přes řeku, ale naštěstí stačilo zavolat a vrátila se ke břehu. Hned vzápětí musela přejít skalku potřetí, tak šla tentokrát pomalu, ale su zvědavá, co na tom místě udělá při příští vycházce - jestli začne být opatrná... :-) Díky vydatnému vyválení v mastném říčním bahně při jejím sápání se na strmý břeh zažila Ajka poprvé šamponování. Ve vaně už jsem ji ostříkávala, to už přetrpět umí, ale šampon, to byla novinka. Naštěstí jí nikterak nevadil, proceduru přestála, jen se jako obvykle tvářila strašně nešťastně. A představte si, že potom bílé části jejího těla skutečně byly bílé!!! :-D
Kromě toho, že cvičíme Ajušku, cvičí taky Radovan mě. Jsem už moc zvyklá na délku vodítka a když se Ajka dostane na tu hraniční vzdálenost šesti metrů, tedy před konec dosahu Flexi vodítka, přivolávám ji, aby běžela zezadu dopředu nebo naopak aby vpředu zastavila nebo zpomalila. To už Ajka umí výborně, na vodítku tím pádem vůbec netahá dopředu ani nebrzdí a krásně poslouchá. Když ji ale pustím navolno, chovám se furt stejně, takže mě Radovan musí hlídat, abych pořád pejsku nekontrolovala a nechala ji učit, ať si nás hlídá sama. Tak ji trochu trápíme. ;-) Zvláště na cestě lesem kolem obory, když měla posledně takovou tu "čuchací nevnímací neposlouchací" náladu, neustále jsme měnili směr chůze, schovávali se a podobně, aby si nás víc hlídala. Záhy si nás opravdu začala kontrolovat častěji, ale když už jsme v dohledu měli další psy, radši jsme ji přivolali a připli na vodítko, stejně už jsme byli kousek od silnice. Při další takové dlouhé vycházce bylo po horkém dni konečně chladno, takže Ajka si ochlazení moc užívala a byla jak neřízená střela a buď na přivolání přibíhala jak velká voda a brzdila "tělo na tělo" nebo naopak zůstala stát s takovým tím svým výrazem "to jako mluvíte na mě?"... Ale stačilo dělat, že máme něco moc zajímavého, třeba začít jakoby okusovat nějaký moc zajímavý klacík, a byla v mžiku u mě a chtěla taky. :-) Zatím teda musím říct, že Ája vůbec nevnímá a neřeší, jestli vodítko má nebo ne - doběhovou vzdálenost na vodítku jí ohraničuju povely, takže se nestává, že by doběhla na konec délky vodítka a tahala za ně nebo se dokonce vzpírala. Když je úplně navolno, taky si to umí užít, ale připnutí zpět na vodítko vůbec neřeší. A přivoláváme v průběhu vycházky několikrát, ať má vodítko nebo ne, tak tento povel s připnutím taky nemá vůbec spojený. :-)
Co se týče pokroků, Ajka konečně vzala na milost povel lehni, i když někdy dělá, že vůbec netuší o čem mluvíme, a také provedení zatím není úplně košer - občas si brzy po lehnutí přelehne na bok nebo se jinak rozhodí, ale zatím požadujeme, aby ležela, a teprve začínáme pilovat provedení. Pěkně už umí povel vstaň, takže to se zvedáním do šaliny a ze šaliny už není taková práce. Už poznala několik nestabilních novinek - několikrát jsme jely busem v pohyblivém kloubu, který je pro ni buď hrozně zajímavý (když má akční náladu), nebo naprosto nezáživný (když je jí horko) a už taky umí hezky vstupovat na eskalátory a vystupovat z nich. Naučili jsme ji také povel místo a hojně ho využíváme na návštěvách, zvláště u Čity na Lesné. Při hrách s míčkem už víceméně chápe přines a hezky umí pusť. Když na ni křiknem fuj, vyplivne všechno, co má zrovna v tlamičce. :-) Radovan tvrdí, že až nás paní cvičitelka uvidí, tak nám řekne, že asi nebudeme mít co cvičit, ale podle mě mezi psy Ajka zapomene vše, co umí, a bude se tvářit, že v životě neslyšela jediný povel. :-D Na první seznámení s naší skupinou jdeme v pátek, pak bude dva týdny pauza a pravidleně budem chodit až v srpnu - paní cvičitelka bude mít teď dovču.
Protože Ajka má už přes 8,5 kilo, učíme ji nošení za krkem, za chvíli už to s její rychlostí růstu a přibíráním na váze bude v náručí moc náročné. Nošení za krkem vcelku pochopila (ale přiznám se, že z bezpečnostních důvodů si ji za krk dávám jen vyvenčnou, abych jí náhodou nezatlačila na plný močák a nemusela měnit oblečení), hezky drží a nemele se. Jen musíme vypracovat nandavání a sundavání, abych se nemusela zbytečně předklánět, dřepat a tak, no nějak to promyslíme. Nemusí být vždycky k dispozici podstavec, ze kterého bych ji nasadila, tak ať jsme připravené na všechno! :-)
Ajuška už se na nás začíná fixovat. Radovana miluje od první chvíle, toho si vybrala hned na začátku jako "svého člověka", ale jak je skoro celé dny jen se mnou, začíná si na mě dělat dost silnou vazbu. Začalo se to projevovat minulý týden a hned jsem znervózněla a začneme intenzivněji trénovat samotu a odkládací prvky. Zůstaň i čekej jí jde perfektně (až na výjimky, kdy bych ji nejradši kousla do ucha!), ale zůstávání doma o samotě, což bylo doteď bezproblémové, šlo úplně do kelu. Začínáme tedy úplně od začátku - od malé chviličky, kdy ji necháváme doma zavřenou, budeme pomalu přidávat. V práci je to stále v pohodě, protože pořád dokola přes den odcházím a vracím se a je na to zvyklá - ať už navolno nebo v boudičce, ale doma teď vůbec beze mě nechce být. Tak máme zase co trénovat. Dost velká pomoc nám je ale to, že ji necháváme často samotnou v předsíni, když jsme doma, takže jde jen o návyk, že můžeme být i za těmi venkovními dveřmi. :-)