Strakatým štěnětem proti nudě

Nejlepší přítel člověka aneb pořídili jste si mě, tak tady mě máte! :-)

Od pondělí jsme s Ajuškou doma osiřely. Radovan vzal Ursína, pár kamarádů s dalším psem a vyrazili společně na východní Slovensko mrznout pod celtou. Ani já ani Ajka nejsme dost otužilé a otrlé na to, abychom v takové zimě akci dobrovolně absolvovaly, nehledě na blížící se Vánoce (opravdu, nedělám si legraci, už je to za pár!) a s tím související rostoucí množství práce v práci. Když Radovan s Ursínem v pondělí večer odjížděli, neobešlo se to bez pro nás tak typické až komiksově vyladěné situace doprovázející všechny naše odjezdy.

Radovan krásně vymyslel dopravu na Slovensko tak, že se vyjíždělo v půl deváté večer a jelo se vlaky přes noc. Ráno cestou do práce koupil pojištění i jízdenky a místenky na vlak (věděli jste, že na Slovensku se za psa ještě stále platí poloviční jízdné jako za dítě? Zlaté ČD!) a zbývalo mu jen skončit nejpozději hodinu po konci pracovní doby a vše se hladce stihne. Skončil však dvě hodiny po konci pracovní doby a nabral tak skluz umožňující - za a) jet bez krosny, za b) jet bez Ursína. Ano, samozřejmě, c je správně a já sama dostala ten pitomý nápad Radovanovi dobalit krosnu a dovézt mu ji k šalině. Abych jela pro Ursína nepřipadalo v úvahu, s veselou strakaticí vyzvedávat veselého Ursína díky batůžkům očekávajícího bezva výlet, by mohlo znamenat definitivní a nenávratné poruchy lidské psychiky. Kdo mě zná a ví, jaký jsem nervák, jistě si dovede představit, v jakém stavu jsem se nacházela v sedm večer při dobalování Radovanovy krosny a přemýšlení, co by mu v ní teoreticky ještě mohlo chybět bez čeho nebude možné v horách přežít, a jak to proboha udělat, abych o půl osmé mohla krosnu předávat dole u vozovny Komín.

Natlačila jsem vodu, čaj a jídlo do krosny, do záložního batohu neseného jako vyvažovací zařízení na břiše jsem narvala Radovanovy pohorky a Ursínovy granule, nachystané v malých pytlících k nacpání do psích brašen, a po několika marných pokusech jsem to všechno na sebe zvládla navěsit. V tu chvíli jsem ztratila možnost rozhledu a připadala jsem si jako tankista s úzkým omezeným průzorem přímo ve směru pohybu. Podle vodítka vyvíjejícího v mé ruce jistý tah jsem tušila, že našeho psa mám s sebou, a širokým krokem jsem došla na autobus. Pochopitelně nechybělo zastavení pohybu vodítka znamenající s tím vším na sobě vytáhnout pytlík a sebrat právě odložené produkty Ajčina metabolizmu. Popojely jsme busem čtyři zastávky, seběhly schody a shledaly se s Radovanem a Ursínem. Podle cukání vodítka jsem identifikovala nejprve Ajčino zběsilé vítání Ursína spojené s pisklavým ňafáním vyhrazeným pouze pro Ursínkovu maličkost, a jen jsem mohla odhadovat, že se Ajka právě snaží prorvat jazyk skrz Ursínův náhubek a olízat mu tlamu, přitom ho chytá za krk předními tlapkami a snaží se radostně počurat co největší plochu chodníku na zastávce. Vzápětí se směr škubání vodítka změnil a to značilo změnu objektu k vítání a překotné oblízání jakékoliv části Radovana, která je zrovna v dosahu.

Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo sundat ze sebe všechny nesené věci a vzápětí jsem zjistila, že už asi nikdy nepohnu krkem. Doprovodily jsme Radovana s Ursínem na nádraží a když jsme celou grupu opustily, Ajka se tvářila, že jediným cílem tohoto večera je přivítat všechny lidi v dosahu, počínaje korpulentní policistkou v reflexní vestě a zdaleka nekonče bezdomovcem sbírajícím nedopalky... I když se mi (dovoluji si tvrdit celkem úspěšně) dařilo její snahy zbrzdit na minimum, aspoň se celou cestu domů rozhlížela, kdy se k nám Radovan s Ursínem zase připojí. :-)

Aby mi nebylo líto, že jsme celý týden doma samy, zahlcovala mě Ajka neustále novými a novými aktivitami, které nenechávaly ani místečko pro původně naplánované domácí činnosti, jako je důkladný úklid, vybalení několika dalších krabic ze stěhování (trestuhodně se skvících nejen v ložnici, ale i v obyváku) natožpak centrální reorganizaci a prostudování důležitých papírů hromadících se v obyváku na křesle. Jediné, co jsem dokázala ve všední den stihnout, bylo zachránit stále ještě za oknem mrznoucí kaktusy a zazimovat je. Ajka mě prostě zvládla dokonale zaměstnat, počínaje již v dřívějších novinkách zmíněným vyštěkáváním v práci a úterním hereckým koncertem, čímž ale její snahy zdaleka nekončily.

Na flamencu neustále vybíhala ze svého místa a hrozně chtěla tancovat s námi, a přestože ji přivázané vodítko vždy vrátilo do patřičných mezí, nijak to neubralo její aktivitě. Ani prodloužení vycházek na běžnou úroveň neznamenalo "sekání dobroty", Ajka zase předváděla škálu pubertálního zlobení od zvýšeného odporu k přivolání a lehání, přes provokativně důsledné ohluchnutí při setkání s jinými psy až po životu nebezpečné neuposlechnutí povelu "čekej", po kterém vyběhla do zavírajících se dveří, až jí tyto praštily zezadu do hlavy a já se utápěla v jejím zoufalém plakání s vědomím, že když takto kňourá pes jinak k bolesti lhostejný, má přinejmenším rozbitou lebku. Jak se ukázalo, jediný následek tohoto úrazu byly moje rozjitřené nervy, Ajka za tři vteřiny na bolest zapomněla a zase lítala po trávnících jako střelená, neměla ani bouli ani nebylo zasažené místo nijak citlivé nebo bolestivé. Jen já ještě dvě hodiny po návratu z vycházky chodila kontrolovat, jestli je Ajka živá, nemá křeče nebo nenese jiné známky poškození své strakaté schránky.

Další její povedenou akcí bylo zcela bez mého vědomí (a to je co říct vzhledem k tomu, že ji neustále hlídám a koriguju) sežrat půlku malé borové šišky a celou hrst trávy, kterážto žaludeční náplň odešla částečně stejnou cestou jakou přišla (za patřičných zvukových efektů) a částečně znamenala při jednom odpoledním venčení odtrhávat pytlíkem z Ajky exkrementy provázané urputně držícími kusy trávy jako jednotlivé listy z kalendáře. Takže po dřívějším zakázání kousání klacíků, kdy začala pojídat z klacků vyrobené třísky, přibyl zákaz nošení si malých zbytků šišek a také důkladnější hlídání její zábavy v "pasení se" na trávě. Při vycházkách Holednou musím Ajku neustále okřikovat, protože není větší zábavy než sbírat do tlamky žaludy a bukvice, které by mohly být nebezpečné jednak jako možnost udušení vesele poskakujícího pejska, jednak by mohly způsobit zacpání střev.

Po úspěšném přežití pracovního týdne mě v sobotu Ajka častovala neustálým kňouráním, které jsem přisuzovala nudě a přirovnávala je k předchozímu znuděnému pokňourávání v práci, ale jak se ukázalo, bylo projevem potřeby docela jiné. Ajka ráno do hloubi duše uražena nečekaným cuknutím vodítka při mé troufalé nepozornosti k její snaze vykonání velké potřeby, už za celou vycházku znova snahu o vyprázdnění neprojevila, zato doma si na ni vzpomněla a když mě nedokázala ukecat k další dopolední vycházce, musela si holt ulevit na chodbě. A věřte nebo ne, zklamaná, nešťastná a skutečně uražená z toho byla především ona! :-D

Nové fotky v galerii.