Sněhový amok

Ajčiny přezdívky, stravování a sněžné šílenství.

Nedávno jsem si vzpomněla na kdysi přečtený článek o výchově psa, ve kterém autor hrozně haněl používání více povelů pro jeden požadavek, protože pak se mozek psa zbytečně zatěžuje spoustou zbytečných naučených výrazů, když by úplně stačil jeden. Ale snad každý pejskař pro některé věci běžně používá x různých slov a všechna znamenají totéž (my třeba pro povel pojď používáme i výrazy jdeš, kde jsi, jdeš s nama, tak jdeš už, dělej, honem a možná ještě nějaké další). Vzpomněla jsem si ale na tenhle článek v okamžiku, kdy mi došlo, kolik jmen pro Ajku používáme. Tak schválně, tady je výčet jmen, kterými ji voláme a na všechny slyší: Ajko, Ajuško, Ájo, Ájíne, Ajucho, Ajíku, Ajiště, Strakatice, Čuchatelko, Čuchačko, Strakatá, Prďo, Prdislave, Prďucho, Prdi (hádejte, jak k těmhle přišla!:-D), Příšero, Pse, Psisko, Psíčková, Peso, Šílenče, Tajtrlíku, Splašenče, Zvědavče, Trdlo, Tele strakatý, Vrtichvoste, Tryskomyši.

V práci v kanceláři máme už nějakou dobu postavené zrcadlo, které tak jaksi nebylo kde jinde momentálně umístit. Sice jsem hned prohlásila, že se zrcadlo nedožije ani týdne a bude zničeno buď mnou nebo psem, kupodivu ale zatím stále bez úrazu stojí opřené o zeď vedle stolu, na kterém balím balíky. Děsná legrace ale je, jak na zrcadlo reaguje Ajka. Ona se normálně chodí na sebe dívat! Kolikrát přijde naprosto vážně až těsně k zdrcadlu a chvíli na sebe zkoumavě kouká, pak většinou uhne pohledem a dívá se přes zrcadlo na mě a čeká, až se (samozřejmě také přes zrcadlo) podívám já na ni a pochválím ji, jak je chytrá holka. :-) Tuhle jsem ji dokonce nachytala, jak se s bavlněným míčkem v tlamce plížila až těsně k zrcadlu, tam míček pustila a běžela pro další hračku. Evidentně je přesvědčená o tom, že zrcadlo je tam jen pro její zábavu. Rozmlouvat jí to nebudu...

Už kdysi jsem v nějakých novinkách zmiňovala, jak má Ajka v předsíni položený potah od polštáře, který používá vyloženě jako ubrus při jídle. Prvních pár granulí si chodí sežrat na něj. Poslední dobou (spíš bych řekla od okamžiku, kdy začala hárat), nemá moc velkou chuť k jídlu a značně vylepšila své stravovací návyky. Do dávky granulek jí vždy míchám nějakou kvalitní masovou lahůdku, jejíž vůně Ajku přesvědčí, že by hlad vážně měla mít. Když ale Ajka není úplně hladová po nějaké pořádné vycházce, poslední dobou se v granulích vyloženě nimrá a pracuje na tom, aby granule ocumlala od "ochucovadla" a snědla jen jejich nezbytně nutné množství pro své přežití a zahnání hladu. V naší předsíni to pak vypadá, že tam někdo rozsypal spoustu králičích bobků!

Vidět to můžete na fotkách.

Ajka si konečně mohla užít pořádného sněhu. Totiž, pořádného, to je otázka náhledu, ale Ajce boření se do půlky délky tlapek úplně ke štěstí vystačilo. Když celý den chumelilo, po práci jsme vyrazily na Holednou užít si pořádné vánice. Ajka byla ve svém živlu. Lítala jako pominutá, ryla čumákem ve sněhu, "myškovala", vydobývala ze sněhu klacíčky a z vycházky byla tak nadšená, že pak další den v práci kompletně prospala. A aby jí to nebylo líto, i ten následující den jsme vyrazily na Holednou, udělaly jsme cca. 4,5 kilometrovou podvečerní vycházku a s jistotou můžu prohlásit, že Ajka naběhala nejmíň třikrát tolik. :-D Panička totiž byla ostudně pomalá, boření se ve sněhu ji dost brzdilo a taky pořád otravovala s focením. Ajka proto neustále rotovala kolem a užívala si závějí. :-) Musím naši strakatici moc pochválit za to, jak hezky dodržuje pravidla při setkání se zvěří. Když totiž uvidí stádo, ať v pohybu nebo v klidu, zastaví se a jen zvěř "vystavuje". Je to šikulka nejšikovnější. (Tedy možná do doby, než ji nějaký vrtichvost naučí, že by se zvířátka dala lovit, Ursín se taky naučil honit kachny u řeky až ve svých šesti letech od kavalírky Orchideje. :-D) Naplánovala jsem nám podle mapy na internetu úplně novou trasu skrz Holednou, od zbloudění mě pak zachránil jen můj orientační smysl, protože většina cest skutečně přítomných na Holedné překvapivě není přítomna na mapách! :-D Jako zázrakem jsem nakonec šla přesně tak, jak jsem to původně naplánovala. A nebyli bychom v Brně, kdyby nám následující den nezničil sněhovou nadílku déšť a deset stupňů nad nulou. :-)

Máme dobrou zonku s Ajčiným háráním. Netýká se nějakého zběsilého odhánění psů s hormonálním zatemněním mozku, ale o poklidnou domácí příhodu. Když tuhle Ajka jeden den začala víc barvit, tak aby nám nešpinila v obyváku koberec, nasadila jsem jí hárací kalhotky. Evidentně to bylo pro ni ještě potupnější, než když ji před vycházkou navlékáme do vesty. Ajka napřed nasadila takový ten svůj tupý výraz "si snad děláte legraci ne?!" načež strávila čtvrt hodiny tím, že zoufale popocházela po bytě a každou chvilku zastavila a zuřivě si olizovala hárací kalhotky v místech, kde by podle ní rozhodně žádné kalhotky být neměly. :-D Nakonec jsem to nervově nevydržela, Ajku vysvobodila, ale musela mi slíbit, že nebude trajdat po bytě, ale bude špinit jen svoje pelechy. ;-) Dodržela to!