Slečna

Začalo dospívání, nelovíme, výlet s Cappym a druhá lekce na cvičáku.

Ajuška se nám překlenuje do dospívání. Ze štěňátka ke všemu ochotného a neskutečně snadno vychovávatelného se stává psí slečna, která si vytváří vlastní náhled a názor na svět. Překvapivě se ale do dospívání nepřeklenula nijak plíživě pomalu, ale skokem. A to po první návštěvě cvičáku. Jakoby jí tam najednou došlo, že by si taky měla začít budovat nějakou vlastní osobnost. :-) Změnu jsem zaznamenala hned v pondělí ráno při obvyklém ranním cvičení po vstupu do prodejny - provedeme vždy pár různě prostřídaných poloh a odložení, a pak už má Ajka volno na snídani a na hraní. Tentokrát ale nechtěla zůstat v lehu (jak klasický příznak psí puberty;-)) a když jsem ji asi počtvrté opravila, podívala se na mě s výrazem v očích "ale já jsem přece už ležela, tak co ode mě pořád chceš?!" a mě bylo hned vše jasné! :-D Tak jsem trochu poupravila přístup a nároky, obrnila nervy a psychicky se začínám připravovat na další "zhoršení" za pár měsíců. :-)))

Po docela dlouhé době Ajka konečně pochopila, že když z obyváku nahlídne do kuchyně (kam nesmí vstupovat), uvidí klec s Bobrem a může ho tak sledovat. Stala se z toho pro ni docela oblíbená kratochvíle, sedí před prahem do kuchyně, natažená jak nudle a krk jak žirafa, a kouká na Bobra, jak pobíhá ve svém trojpatrovém bydlení, kvíká a neustále něco žere. Narozdíl od Ursína nebo Orchideje ale aspoň Ajka postrádá cukání v těle, že by tu velkou pobíhající myš chtěla ulovit a podlachnit. Celkově se nám vůbec už začíná vracet naše snažení učit Ajušku nelovit a naopak všechna zvířátka respektovat a brát je jako kamarády. Když před ní něco začne splašeně utíkat, samozřejmě nemůžeme dát ruku do ohně za to, že nevyrazí, ale jinak už bez problémů míjíme místní venkovní kočky - hlavně to otrslé kotě - a Ajka sice kouká kouká, ale nevybíhá za ním a rozhodně ho neloví. Stejně tak mě potěšila, když jsme posledně na vycházce v Medlánkách potkali kozy a koníka, že neměla vůbec žádnou snahu běžet si zvířátka zblízka očuchávat nebo třeba nedejbože na ně štěkat. Na to, jak dlouho už zase koně neviděla a že se s kozami vlastně ještě nepotkala, to byl skvělý výsledek!

Ve čtvrtek jsme konečně spáchali dlouho slibovaný společný výlet s akiťákem Cappym a jeho paničkou Zuzkou. Vyrazili jsme z Komína k Medláneckému letišti, kde je dostatek prostoru na vylítání pejsků a je tam dobrý přehled o případných blížících se dalších zvířátkách. Cappy je nádherný roční pes, prostě medvídek na pomuchlání. Ze začátku jsme zkusili Ursína s Cappym seznámit, aby si ujasnili vzájemné vztahy (samozřejmě oba měli náhubek), ale ukázalo se, že nikdy neporažený Ursín a pubertou cloumaný Cappy nejsou schopni dojít k nějakému rozřešení pozic, takže nakonec jsme je na vycházce udržovali v dostatečném odstupu a museli se ignorovat. I když chvilkama někdo z nich začal provokovat, oba jsou natolik svými pánečky zvládnutí, že se míjeli po celý zbytek cesty. Zato Ajka... Nemohla se rozhodnout, který z těch nádherných velkých psů teď bude její miláček a lítala od jednoho k druhému a otravovala je, tak jak to umí jen štěňata. :-D U letiště se rozhodla, že milejší je jí zrovna Cappy, protože ho neotravuje její věčné dotírání, a jestli si dovedu představit strakáče pasoucího dobytek, vypadalo by to tak, jak "pásla" Cappyho Ajka. Má speciální schopnost "odřezávat" pejska od jeho pána. :-D Za chvíli už byli pomalu v půlce letiště, tak jsme je začali trochu koordinovat, hlavně Ajku samozřejmě... Ale kupodivu byla už asi docela vyblbnutá a krásně mi přibíhala na přivolání i z velké vzdálenosti, to mě mile překvapila. Protože bylo celou dobu šílené dusno a horko, psy jsme napájeli cestou několikrát a pro nás kvůli tomu už voda nezbyla, zakončili jsme vycházku v K-baru, doplnili tekutiny nám i pejskům a způsobili slečně servírce nemalé problémy s obsluhou - mohla se rozhodnout, jestli se bude ke stolu vznášet z jedné strany - přes Cappyho - nebo z druhé strany - přes Ursína. :-D

Páteční lekce na cvičáku byla lehce neobvyklá. Byli jsme ve skupině nakonec jen tři - Ajka, Ursín a malý borderkoliák Freddy, který bydlí u nás na ulici a Ajka ho proto zná. Při hře s ním se na této lekci cvičáku naučila vrčet - poprvé při "pranici" vrčela jako normální pes, doteď jen tak tichnouce brumlala a neodvažovala se úplně nahlas projevit. Že by vrčení souviselo s přicházející pubertou? ;-) Ursín si ze čtvrtečních hrátek s Cappym namohl lopatku, takže pokulhával a potřeboval proto mírnější cvičební režim, celá výcviková lekce proto byla velmi pozvolná a nenáročná. Ajka díky tomu, že bylo pejsků málo a ještě je znala, byla poměrně ovladatelná, ale pak se stalo něco, kvůli čemu úplně otočila. Paní cvičitelka vytáhla z pamlskovníku kousky sýra a hlavně párečků, takže Ajka v tu chvíli zapomněla, že tam vůbec stojím, a zbytek lekce se nesl ve znamení snahy zaujmout ji našimi obvyklými, jinak velmi oblíbenými pamlsky. Ach jo. Takže na cvičák budeme vařit masíčka, snad pro ni budou dostatečně zajímavá, krmit ji nezdravými párky nebo růst podporujícím sýrem rozhodně nehodlám. Uvidíme, jak bude příští pátek. Každopádně já jsem zrovna (ač jsem to ještě nevěděla) byla kosena pořádnou virózou, kterou jsem považovala za kombinaci silných projevů alergie a úpalu, a nekonečné prskání, únavu a motání hlavy jsem se proto snažila ignorovat. No, v sobotu ráno už mi bylo jasno. Hlava mi chtěla vybouchnout, prskala jsem, až se celý blok paneláků otřásal, a plížila jsem se od postele ke gauči a zpět. :-D Radovan měl naplánovaný výlet do města a odpoledne za kamarádem do dílny a pejsci tedy zůstali se mnou doma - dopoledne oba a odpoledne už jen Ája. A opět se ukázalo, jak je Ajuška dokonalá psí rasa. První venčení pejsků proběhlo až v jedenáct dopoledne. Ajka bez problémů do té doby vydržela se ani nepočůrat, prostě čas navíc využila pro spánek. Druhé venčení proběhlo až po obědě (takže asi v pět, u vaření oběda jsem si potřebovala odbíhat lehnout;-)) a pak měla vycházku až o půl desáté večer po návratu Radovana z kamarádovy dílny a po navrácení Ursína domů. A Ajuška byla celou dobu neskutečně hodná, nezlobila vůbec, sama si hrála s hračkami a zabavila se beze mě, případně spala. Prostě paráda, vůbec mě neotravovala ať jdem aspoň na jednu delší vycházku nebo ať blbnu s ní. Bohužel mi ale viróza zabránila jet na nedělní klubovku Akit, na kterou jsem se moc těšila, a Ajka si tak nemohla vyzkoušet, jak taková výstava vypadá. :-( Třebas ještě nějakou příležitost vymyslíme, dřív, než bude Ajka na výstavě i soutěžit. :-)))