S chromajzlíkem na dovolenou
Klidový režim v Jeseníkách.
Zvládli jsme to! Možná by ale bylo vhodné na úvod zmínit, co všechno vlastně naší plánované dovolené předcházelo...
To mě tak kolegyně v práci jednou upozornila na zajímavou slevovou nabídku na apartmán pro dva v Rejvízu, kam je možné za vcelku směšný poplatek vzít s sebou i psa. Dlouho jsem to nechávala plavat, ale nakonec jsme slevový voucher zakoupili a tři dny v apartmánu zarezervovali na přelom června a července. Shodou okolností na stejný termín zamluvila pobyt i ta kolegyně, takže se nám hezky rýsovala možost se svést až na místo a zpět autíkem. Dva týdny před odjezdem ale přišel Radovan s tím, že jeho kolegyně si s ním nechce prohodit sobotní službu a tím pádem on může přijet do Rejvízu až v sobotu večer. Při zpátečním odjezdu v neděli ráno to tak nějak postrádalo smysl, tak jsem se zhluboka nadechla, zavolala majiteli chaty, a naštěstí se ukázalo, že je to velmi milý a ochotný pán: posunul nám příjezd až na neděli, přeskládal kvůli nám obsazení pokojů a když už jsem byla v tom, domluvila jsem se s ním, že nám pobyt prodlouží o další tři dny při zakoupení druhého voucheru. Původní plán byl sice tři dny na chatě a pak puťák přes Jeseníky natěžko, no ale když je to tak levné a stejnak už nám pobyt zasahuje až do úterý, tak si to protáhneme v pohodlíčku a s polopenzí. Radovan navrhoval další prodloužení, když už byl pán tak hodný, na to jsem mu ale rezolutně řekla, že to ať si zařizuje sám, že mám jen jedny nervy a nebudu toho hodného člověka nutit kvůli nám zase ještě bůhvíco všechno předělávat. Dva dny nato se Radovanova kolegyně rozmyslela a sobotní službu si s ním nakonec prohodila...
A pak přišla týden před dovolenou Ajčina akce s packou. Před námi vidina šesti dnů na horách, pes co nesmí chodit a vlastně je tu možnost, že se mu do týdne noha nespraví a bude nutné se obratem dostavit do Brna k paní veterinářce na další vyšetření a magnetickou rezonanci či co, aby se kloub prohlédl úplně podrobně. Přestože mám ve zvyku kvůli všemu hrozně stresovat, bylo už toho tak moc, že jsem vše začala zvládat s naprosto ledovým klidem "to se všechno nějak vyřeší". Zvažovali jsme možnost prodání pobytu někomu jinému, nošení psa v batohu nebo úplné zrušení celé rezervace. No a pak nás napadlo, že vlastně naše kamarádka Alča si před cyklocestou po Polsku pořídila na psa velikosti Ajky vozík za kolo, a že by nám ho třeba mohla půjčit. Kamarádka Alča vozík půjčila na celé léto kamarádce Kamilce. Naštěstí se ale ukázalo, že vozík je půjčený sice na celé léto, ale bude potřeba až za měsíc, teď se Kamčin psík pouze učí v něm jezdit a ten první červencový týden stejnak jedou pryč, takže vozík potřebovat nebudou. Uf. Dva dny před odjezdem jsme si domů nechali dovézt vozík vážící asi třináct kilo, naučili se ho skládat, v sobotu jsme se nabalili a v neděli ráno vyrazili.
Z Brna do Jeseníku jezdí přímý rychlík, bohužel ale v Jeseníku nenavazuje autobus nahoru do Rejvízu a čekat snad čtyři hodiny se nám opravdu nechtělo. Natlačili jsme Ajku do vozíku a naše neuvěřitelná výprava se dala do pohybu. Vozík za kolo pro psa Croozer se připojuje k ose zadního kola, takže jeho oj je kraťučká a na vedení vozíku v ruce naprosto nevhodná. Na oj Radovan přivázal popruh, za který vozík vedl, ten byl ale díky tomu naprosto nestabilní a tendenčně se překlápěl dozadu, takže nakonec naše trojka vypadala tak, že vpředu Radovan s krosnou na zádech vedl řemenem namotaným na ruce vozík se psem, vzadu jsem šla s krosnou na zádech já a vozík jsem střídavě tlačila a vyrovnávala. Myslím, že na nás byl pohled k popukání. Netřeba zmiňovat, že jsme vyrazili v největším horku, celé odpoledne před sebou a první čtyři kilometry po silnici, nikde kousek stínu... Fakt jsme si to vychutnali. Zastávky byly časté, kdekoliv byl potok nebo pramen, všichni tři jsme se v něm ráchali, a dalších asi sedm kilometrů do šíleného kopce po hrbolaté cestě plné kamenů už jsem se jenom smála. To jsme prostě my, blázni! Kdyby někdo chtěl zažít pravou aktivní dovolenou, na které se zničí ve všech ohledech, můžeme podávat poměrně zevrubné informace a máme spoustu dobrých rad a tipů! ;-)
Naštěstí mám ale muže šikovného a hned druhý den se mu podařilo najít bezvadný mladý javor z náletu, jehož kmínek použil jako dlouhou oj a mně dozadu udělal z větví madla, díky kterým jsem se už k vozíku nemusela sklánět. Takže zbytek dovolené byl prima, pokud tedy pominu svůj nápad vzít na krátký výlet k Velkému mechovému jezírku Ajku do batůžku na klokana, že se v půlce cesty vystřídáme. Vystřídala jsem se po třetině cesty a Radovan si nezvyklým závažím na břiše, přidržovaným levou rukou, aby čuchající Ajka nevypadla, natolik namohl trapéz, že se tím fyzicky zařadil na úroveň Ajky a nebyl schopen si ani sám nasadit batoh, natož se třeba podrbat na hlavě... Ostatní výlety tedy už probíhaly všechny s vozíčkem a kdo byl někdy na Koberštejnu, jistě se teď směje, když si nás představí, jak tlačíme vozík vzhůru po té cestě plné kořenů a velkých balvanů, s převýšením 200 metrů na jednom kilometru... Myslím, že jsme se na těch pár dní stali největší atrakcí celého okolí Rejvízu!
Že jsme s sebou neměli Ursínka jsme pak byli docela rádi - jednak by se stěží do našeho pokojíku vešel, jednak by asi špatně dopadla blízká setkání s místními psy, jako třeba v deset večer s křížencem Kavkazana, který byl sice vcelku přívětivý, ale s Ursínem by si jistě do oka nepadli, a ani my si nebyli úplně jistí, nakolik ho můžeme odhánět a okřikovat, když nemá nikde v dohledu pána a neznáme jeho povahu a chování... Moc fajn to tedy nebylo tak jako tak a byli jsme nakonec rádi, že s námi nedošel až do pokoje...
Ajka vozík zvládala v pohodě - je zvyklá na svou nylonovou "boudičku", jen ji tentokrát měla na kolečkách. Za jízdy nevystupovala ani když měla přední stranu otevřenou dokořán, akorát nám trochu vozík převažovala, protože nezbytně nutně musela vidět ven. To, že musí být zavřená a nesmí lítat ji ale štvalo den ode dne více, a při závěrečném sestupu do Jeseníku už docela nezastavitelně kňourala a všemu živému široko daleko dávala na vědomí, že je ubohý, hrozně moc týraný pes. Po návratu domů do šíleného horka, sucha a prachu Brna se znova smířila s krátkými vycházkami a o to zuřivěji se snažila "zardousit" bavlněný uzel.
Fotky z cesty do Rejvízu a k Velkému mechovému jezírku.
Fotky z cesty na Koberštejn, k Bublavému prameni a zpět do Jeseníku.