Příliš krátká dovolená
Pět dní s Ursínkem.
Stalo se nemožné a konečně se nám podařilo vše sladit tak, abychom si mohli na dovolenou s sebou vypůjčit i Ursínka. Ten teď bydlí na Vysočině, máme ho celkem z ruky, ale jak se ukázalo, daří se Ursínkovi víc než dobře. Radovan když ho uviděl, dostal záchvat smíchu, že není možné, aby se mu kůže tak strašně natáhla. Ano ano, Ursínek dostává přilepšeno natolik, že pořádně přibral. V kombinaci s jeho bolavými kyčlemi (artróza se už v jeho deseti a půl letech hlásí plnou silou), je taková nadváha docela problém. Jestli něco ten starý artritický pán potřebuje, tak je to pravidelný rozumný pohyb, pohyb, pohyb, aby klouby pracovaly a vydržely co nejdéle v co nejlepším stavu. Ursínkův páneček nám vše odkýval, dieta již byla zahájena a pravidelný pohyb Ursínek má, takže by na delších výletech s námi neměl mít větší problémy. Neměl, jen nějak nemohl udýchat to obří přehřívající se tělo...
8-)
Když se jede na dovolenou, nikdy není nic jenom tak, takže Radovan s Ursínkem jeli z práce jedničkovým rozjezdem a ve dvě v noci byli v Jundrově jako na koni. Ajka když Urse uviděla, dostala kvílecí záchvat, počurala půlku chodníku a pokusila se Ursínovu nemalou postavu vylízat ze světa. Po pár hodinách spánku oba blaženě odpadli ve vlaku a pětihodinový přesun zvládli zavrtaní pod sedačkou s krátkými občerstvovacími pauzami. V Turnově nás čekalo nějakých pět kiláků do kopce, což s krosnami natěžko (oba psi nemají dostatečný trénink, takže do batůžků dostali opravdu jen lehoučké věci), v pětadvaceti nebo kolika stupních, byl docela oříšek. Zkrátka, pot z nás jen tryskal a ploužili jsme se jako lokálka ve sněhové závěji. V půlce cesty jsme se zašli ochladit do cukrárny, což se ukázalo jako báječný nápad, protože chladné kachličky výrazně zvedly náladu i našim psiskům. Na chalupě první odpadl Radovan, který dospával celé odpoledne a nestihl tak ani otesávat křeslo, které tam postupně vyrábí.
Počasí nám přálo první den, kdy jsme si dosyta užili výhledů, lopotili jsme se půl dne do kopce, Ursík si užíval koupání v ledové Jizeře, do které zimomřivá Ajka odmítla strčit víc než jazyk a prstíky předních nohou. Vzápětí přišlo období dešťů, následující den pršelo tak hrozně, že jsme opravdu zvažovali výlet úplně vzdát. Ale vytrvali jsme a byli jsme odměněni lahodným mokem a vynikajícím obědem v pivovaru Malý Rohozec. Ajku si tam adoptovala čtyřletá holčička a pokusila se ji uhladit k smrti, což Ajka snášela se svatou trpělivostí, byť se přitom marně snažila využít tu chvilku sucha a tepla a vyspat se na další cestu.
Poslední výlet jsme naplánovali do Boreckých skal a přestože i tam jsme zmokli, byl to výlet naprosto parádní. Ajka ráno pocítila deficit z předchozího dne, v dešti se totiž odmítala zbytečně pohybovat a přestože jsme nějakých 12 kilometrů ušli, necítila se po takovém zmoklém dni dostatečně vybitá. Po vstupu do Boreckých skal zahájila lítací záchvat, napřed se pokusila polámat si nohy v dírách mezi kameny, pak se několikrát málem rozplácla o strom a na závěr uviděla loučku, na které zběsilé lítání dokončila ke své úplné spokojenosti. Řádila tak strašně, že se i Ursík chtěl přidat, ale s jeho dědkovskými kyčlemi jsme ho nechtěli nechat s ní lítat, stačí jeden prudký obrat a mohl by začít kulhat... Na závěr cesty kolem daňčí obory jsme museli oba psíky připoutat, protože Ursín moc dobře věděl, cože je to tam v dálce na louce za stádečko, a Ajka přestože nevěděla, co Ursín vidí, začala s ním smečkovat, kulila oči a pobíhala kolem, že ty neviditelné daňky najde a přižene Ursínovi pod tlapy. :o)
Při závěrečném úklidu se Radovan s Ursem uklidili před dům a vytesávali křeslo, zatímco já chvalořečila Ajčiným krátkým chlupům, protože ta Ursínova dlouhá jemná podsada se bude v chomáčích kutálet podél zdí ještě dlouho, než budou všechny chlupokoule lapeny a zlikvidovány... Nešly ani zamést, ani setřít a důmyslně unikaly i před vysavačem! :D
A jak jsme se měli na výletech se můžete podívat tady: