Poprvé spolem
První společný víkend s Ursínkem...
Jak Ajuška roste, neustále nachází nějaké nové výhody své aktuální velikosti. Poslední dobou se učí využívat svou rostoucí tlamku - není nic neobvyklého, že když se nemůže rozhodnout, zda bude cestou nosit šišku nebo kus dřívka, pokusí se vzít oboje. A jde jí to! Takže běžně chodí se dvěma malými šiškami mezi zuby, nebo si nese velkou šišku a kus kůry, nebo třeba dvě dřívka. Taky už unese větší kus klacku, tak vypadá opravdu nádherně, když drží hlavu hezky vysoko bez ohledu na váhu větve a vyšlapuje si jak lovecký pes nesoucí pánovi ulovenou kachnu. Už i doma, když má dilema s výběrem hračky, snaží se "mordovat" více hraček zaráz. :-)
Ursínkův pan majitel je již starší pán a začíná mít problémy Urska dostatečně vyvětrat. Domluvili jsme se tedy s ním, že si budeme Ursína brávat k sobě vždy od pátku do neděle, pokud to bude aspoň trochu možné. Na Ursínovi začíná být dost vidět, že chodí málo - jako starší pes rychleji přibírá a taky mu chvíli trvá, než se rozhýbe. Takže mu častější vycházky jen prospějí. S Ajkou toho zatím moc nenachodíme, tak se s ní postupně se prodlužujícími výlety Ursín dostane do lepší kondice. Vzhledem k tomu, že jsme s Ursínkem byli na naší čtvrteční vycházce a zničeho nic jsme přišli i v pátek, byl hrozně nadšený, že se něco děje. Cestou jsme ho vyčesali, aby nám v panelákovém teple oproti své venkovní boudě nevypustil všechny chlupy. Chlupisek byl plný sáček a stejně se nám doma stále všude vznáší oblaka jemných dlouhých chlupů z podsady... Zlatá krátkosrstá Ajuška!!! Ursín jako výše postavený člen smečky měl samozřejmě oproti štěněcímu trdlu Ajce značná privilegia. Narozdíl od ní mu byl povolen vstup do ložnice, nechtěli jsme je oba nechat spolu přes noc v předsíni - Ajka věčná pokušitelka si neumí říct dost a Ursín jako starý psí pán nemá na nějaké štěněcí skotačení buňky, takže by to mohlo dopadnout špatně. Přeskládala jsem proto sušák z ložnice do kuchyně a ejhle, vzniklo v ložnici místo akorát na Ursína. V obyváku se kromě Ajčiny hadýrky na ležení objevila i Ursínova tlapkovaná deka, rázem tak zmizely poslední zbytky volného prostoru a náš byt byl zcela přeplněn. Opravdu nechápu lidi, kteří si do bytu pořizují velké psy... Ajka měla pochopitelně jako vždy na cizí pelech vstup zakázán, bylo to ale lákadlo první třídy a když zrovna Ursín nebyl v obyváku, strašně nenápadně se Ája na jeho deku vpližovala. Když Ursín ležel poslušně na místě na své dece, měla Ajka co dělat, aby se udržela a neotravovala ho. Takže umí nový povel, a to "nech ho!" a ovládá ho už docela dobře. :-D
Cesta do Hradiště byla fajn, byli jsme sami ve zcela plném kupé. :-D Paní průvodčí když k nám vstoupila, se trochu vyděsila, ale nic neřekla, orazítkovala lístky a zmizela. Ajka byla moc spokojená, že se může beztrestně lísat a tulit na Ursína a ten zase vědom si omezeného prostoru, ignoroval její dotěrnost. V Hradišti jsme do domova důchodců vzali jen Ajku, přece jen Ursín by moc canisterapeuticky na většinu lidí nepůsobil a neradi bychom si zbytečně rozhádali personál. Ursín tak na nás čekal venku a když jsme konečně vyšli, mohl se zbřídit radostí a taky pořádně vynadal Radovanovi, že byl tak dlouho pryč. No učí Ajku pěkné věci, protože ta vždycky když to vidí, začne taky hystericky ňafat, prostě se na ni přenese ta euforie... Ve vlaku nazpět už nebyly kupé, takže Ursín pracoval na své oblíbené metodě "tady se zapřu touhle tlapičkou, tady touhle a jupí, už jsem skoro celý v uličce mezi sedadly a můžu se roztahovat". Takže jsme ho neustále opravovali a zasunovali pod sedadla. :-D
V neděli jsme si konečně jednou mohli pospat aniž bychom někam cíleně vstávali, s pejsky jsme tedy vyráželi ven až v devět a šli hledat známku. Ne sice Modrého Mauricia, ale Ajčinu známku. V sobotu večer totiž při návratu domů (no ona to byla spíš už skoro noc), měla jsem Ajku navolno a při příchodu k silnici jsem ji připla. Jako vždy jsem zkontrolovala, jestli připínám na kroužek obojku, ale spíš už pohmatem, úplně jsem na to neviděla. No a když jsme zahýbali od zahrádek k silnici, Ajka našla u plotu něco moooooooc zajímavého. Jak se ukázalo vzápětí, byla to sklenička se zbytkem dětské výživy, což jsem v tom šeru neviděla, ale podle Ajčina výrazu bylo jasné, že je to jedlé, tak jsem na ni okamžitě zařvala fuj a když hned nereagovala, škubla jsem vodítkem. A už to bylo! Nevšimla jsem si v tom šeru, že namísto na kroužek obojku připínám vodítko na kroužek známek. Takže co se mohlo stát? Lagricový kroužeček na klíče se okamžitě roztáhnul a známky jak vystřelené katapultem zmizely neznámo kde. Myslela jsem, že se budu muset nakopnout. Známka vzteklinová si ležela na travičce, ta byla v pohodě. Jenže chybí ta důležitá - identifikačka, a taky chybí známka se jménem a telefonem. Radovanova čelovka vypovídá službu, tak šup domů pro nové baterky, vzít i druhou čelovku a zase zpět. Odložit psy a hledáme dál. Identifikační známku naštěstí Radovan našel (schovávala se hned vedle odleželého psího hovínka), takže to hlavní jsme objevili (máme ji asi měsíc, to by nás paní na městském úřadě nepochválila...), a když se jmenná známka neobjevila, odložili jsme ji na ráno. Při ranní vycházce jsme ji stejně nenašli, tak necháme udělat novou, co už.
Odpolední vycházku jsme naplánovali na Holednou, v kategorii "Život se strakáčem" u shrnutí schopností čtyřměsíční Ajky chybí nové fotečky ve výstavním postoji, tak je třeba s tím něco udělat. Naše oblíbená loučka byla daňky vypasená na anglický trávníček, tak se tam trénovalo moc hezky. Tentokrát Radovan s Ajkou nezkoušeli jen postoje, ale i běhání na kruhu, to jim šlo skvěle, ale klus na rovné čáře se ne a ne povést. Radovan totiž nasadil tempo pro akity a Ajka těžce nestíhala, cválala s ním jako koza. :-D Napodruhé už ale rychlost vychytali a šlo jim to opravdu hezky. No a večer jsme konečně mohli jít na cvičák - naše paní cvičitelka se vrátila z výcvikového tábora pro záchranáře a hned se pustila zase do práce. Oproti první hodině, kdy se Ajka jen z povzdálí dívala na cvičící pejsky a byla hodná a v pohodě, teď byla přímo mezi nimi. Ajka nezklamala mé představy o naší první hodině a opravdu byla naprosto mimo sebe. Straaaaaaaaaaaaaaaašně moc chtěla lítat s těmi pejsky, dělat to co oni, "proč nemůžu jít skákat támhle na toho pejska, co se kroutí paničce kolem nohy, kňoury kňoury škrti škrti ňaf"... Prostě nebylo boha, který by ji uklidnil. Tak jsme střídavě cvičily (jediné, co bez problémů zvládla, bylo polohování a dlouhodobé odložení - to žádný z pejsků nechodil okolo;-)), hrály si s aportíkem, aby se Ajka úplně neuškrtila, a zkoušely v klidu sedět. Narozdíl od Ajky, Ursín byl naprosto vzorný - vzpomněl si na svá mladá léta a byl absolutně šťastný. Kdyby mu dal Radovan povel vylézt na strom, Ursín by to udělal. Byl hrrrr do každého povelu, visel Radovanovi na očích a strašně se chtěl předvést, jak je šikovný. No nádhera, všichni ostatní pánečci na něj s obdivem zírali, přece jen, když více než čtyřicetikilový pes udělá, co psovodovi na očích vidí, je to úžasná podívaná. :-) Ajka se ke konci hodiny už trochu zklidnila, ale když si směla na závěr pohrát se stejně starým štěnětem, vypadalo to, že s námi vůbec neodejde domů. Tvářila se neunavitelně. V zápětí vyžahla půl litru vody, skoro tolik, co vypil Ursín, a po příjezdu domů se najedla a odpadla. Ještě i v pondělí v práci byla úplně mrtvá. :-D Tak schválně, kolik lekcí jí bude trvat, než pochopí, že musí respektovat čas na hru a čas na klidné čekání. ;-) Paní cvičitelka se hrozně smála, jak se z toho poslušného štěněte stala v kruhu psů neřízená hyperaktivní strakatá střela. Jo jo, a to je důvod, proč chodit na cvičák už odmala. :-)