Podzimní depka

Nová úskalí strakatého dospívání :-)

Začíná to vypadat, že podzim je již opravdu tady. Stromy se barví do žluta a do červena, začínají ty pravé plískanice střídané s jasně zářícím sluníčkem, na procházkách na nás útočí padající žaludy, ořechy a kaštany a na Ajušku zřejmě padla podzimní chandra. Po návratu z dovolené, kde byla Ajka až neskutečně poslušná a asi díky cizímu neznámému prostředí se opravdu snažila plnit všechna naše přání do detailu, hned první pracovní den mě přesvědčila, že s návratem do domácího prostředí se vše vrací do pubertálních kolejí. Čím dál víc bývá problém s obyčejným přivoláním (s láskou vpomínám na časy, kdy se ke mě po zavolání přiřítila tryskem) a dokonce už začíná být problém i povel "lehni" (jak typické!). Abychom to náhodou neměli s malou puboškou jednoduché, padl na ni nějaký podzimní splín.

Ajka by se v poslední době dala přirovnat ke čtrnáctileté slečně, pro niž jsou její rodiče pouze nutné zlo a pro kterou je největší utrpení a potupa, pokud musí mezi lidmi chodit v příšerné a naprosto nemoderní bundě, kterou jí koupila její mamka. Ajuška sice z duše nenávidí chodit v dešti, ale protože se pro ni nyní stalo obrovskou potupou nosit pláštěnku, je ochotná ji akceptovat jen s maximálním sebezapřením a když už venku opravdu leje jako z konve. A to ani nemluvím o tom, že je čím dál větší problém ji narvat do džínového batůžku kvůli pěší přepravě přes osm pater. Dolů ji už raději nosím v náručí, protože ráno při úprku do práce opravdu nemám ani čas ani nervy na přemlouvání Ajky, že si opravdu přeju, aby si do toho batůžku vlezla, sedla si a bez použití násilí v něm zůstala. :-D Je mi jasné, že nemá cenu její vzdor lámat přes koleno, ale když mi ve čtvrtek před vycházkou s Ursínem předvedla divadýlko i kvůli nasazení reflexního postrojku, tak už mi opravdu tekly nervy. Byla jsem už nachystaná k odchodu, zbývalo jen obout boty a nakšírovat psa. Ajka jako vždy natěšeně skákala kolem mě, ale když jsem z háčku sundala reflexní postroj, který jí potmě dávám z bezpečnostních důvodů vždy, Ája na mě vykulila oči a zaječím úprkem doběhla na opačný konec předsíně, že V TOMHLE ona opravdu na veřejnosti chodit nebude. Tak uznejte, že to už je trochu moc. Řekla jsem jí, ať si trhne nohou, že můžeme jít venčit Ursína i bez její pubertální strakaté maličkosti, obula jsem se a odemykala, jakože opravdu jdu bez ní. Ajka pochopila, že jde do tuhého, a kajícně přišla, ale kdybyste viděli, jak se u toho tvářila, s otrávenou čtrnáctkou si fakt nezadá! Kdybych věděla, co mě čeká, celou její akci jsem natočila na video, to vážně nemělo chybu!

Teď si už asi říkáte, kdeže je ta podzimní depka. Tož právě se k tomu dostávám. Podzimní depka na Ajku přišla před víkendem. Ajka zlobila, ale strašně - porušovala stará zaběhnutá pravidla, bez povolení vbíhala do obyváku, porušovala nařízení pohybu po určité straně cesty, prostě neposlouchala, kdykoliv to šlo. Co ale bylo na tom všem nejhorší, byla ta její "depresivní" nálada. Přestože zlobila jak o závod, bylo prakticky nemožné ji okřiknout nebo vynadat. Kdykoliv jsem na ni hukla, okamžitě schlípla uši a tvářila se, jako bych po ní hodila přinejmenším bronzovou hlavu Mozarta, prostě strašně ublíženě a ukřivděně. Bylo to k uzoufání, snažila jsem se na ni být co nejmírnější, ale zase nejde nechat ji dělat, co chce. No nějak jsme to ustály a když jsme v sobotu večer šly na vycházku s Ursínkem, tak Ajku depka konečně přešla! :-)