Opičení
Mladý pes vždy napodobuje staršího zkušenějšího kamaráda. Hlavně v tom, co dělat nemá!
Ajuška je toho věrným příkladem. Co jsme se vrátili z Turnova, chová se jako zmenšený strakatý Ursínek. Jestli jsem předtím měla pocit, že hrozně čuchá pesemesky, tak nevím, jak bych nazvala její čuchání teď. Zaboří nos do psího podpisu, nevidí, neslyší a čte. Kdybych ji neměla na vodítku, nikam nedojdeme, zvlášť ráno do práce ne! Kromě toho také odkoukala Ursínovo otírání náhubkem o nohu pánečka - Ursín tím vyjadřuje "jsem hodný, podívej, a mám Tě rád!", a protože ostatním jeho pánečkům (má kromě Radovana ještě dva milované pánečky) to asi nevadí, dělá to Ursík pořád a vyrábí tak láskyplné modřiny a oděrky na nohách svých lidí. Ajka to horempádem odkoukala a tváří se hrozně překvapeně a ublíženě, když ji za to peskujeme a zakazujeme jí to.
Na zahrádce je sucho jako na poušti, protože je neuvěřitelně suché jaro a protože tam byla havárka s vodou, která ještě pořád neteče, a neroste tam nic než suchomilné bodláky. Sekání trávy se tak zúžilo jen na lehké posekání květů, o listech skoro nemůže být ani řeč. Od srpu jsem Ajku odehnat zvládla, ale hrábě jsou podle ní maskovaný smeták, takže mi "pomáhala" posekanou biomasu shrnovat po svém... A vůbec jí nevadilo, když jí přitom občas hrábě cinkly do hlavy nebo do nohy, naprosto to ignorovala. Po návratu domů jsem zjistila, že se tam musela potkat s nějakou agresivní kytkou, protože jí na bříšku vyrostly tři pěkně nalité puchýře... Krátká srst má holt i své nevýhody. Oproti tomu má ale krátká srst obrovské výhody, v současném horkém počasí je Ajka naprosto v pohodě, ani moc nepije a rozhodně není uvařená, je vážně jako pouštní pes! A také jsem za její krátkou srst vděčná i s ohledem na klíšťata - když vidím třeba majitelku dvou zlatých retrívrů, jak i na krátkém posekaném trávníku z nich sundává jedno klíště za druhým a na strakaté se neobjeví ani jediné...holt ta jemná dlouhá podsada je pro klíšťata tahák (to máme ověřené i na Urskovi).
Radovan odjel na víkend splouvat Moravici a protože jsem při představě naší veselé strakaté puberťačky pohybující se v domě plném dětí a jedné hovawartky dostávala už předem nervový třas, a protože jsme nechtěli Ajce první vodu ukázat takhle studenou a takhle cákavou, zůstala jsem s ní doma. Namísto vodních aktivit jsme vyrazily na jih od Brna, podívat se na kvetoucí kavyly na step u Pouzdřan. Vzaly jsme s sebou i mou mamku, protože taky byla zrovna doma sama, co jsem ale nevzala byla bohužel pískací hračka - nejspolehlivější způsob odvolání Ajky od něčeho moc zajímavého. Takže nakonec nemohla Ajka absolvovat celý výlet navolno, protože step byla doslova rejdištěm nejen zajíců, ale i vysoké a černé zvěře, všude byly zvířecí cestičky, bobky a pachy. Horko bylo jako na poušti, ale přitom foukal vítr, takže se pachy krásně nesly a Ajka byla mimo. Úplně. Přes hlavní část chráněné oblasti jsem ji musela vést u nohy, přičemž Ajka našlapovala jak lipicán, čumák si div neroztrhla ze samého čuchání a nebyla vůbec schopná vnímat. Také se nám cestou podařilo vyplašit asi čtyři zajíce, kteří vypadali ještě o něco větší, než Ajka! Tak něco na půl cesty mezi zajícem a srnkou. :-D Ajušku také moc zaujali strnadi poletující nad ní ve svých zpívavých spirálách, a dokonce se odhodlala cestou vykoupat, u Pouzdřanského rybníku totiž byl tak silný příboj, že šplouchal u kořenů pod břehem, jako by tam bylo nějaké zviřátko. To stálo Ajce za tu chvilku plavání, byla pak ale zklamaná, že žádné zviřátko na místě nenašla, a ještě jí cosi postříkalo hlavu. :-) Vlny viděla naposledy na moři loni v Rumunsku a to si už určitě nepamatuje, tehdy to ale brala také jako obrovskou křivdu, že jí ta voda bezdůvodně stříká na hlavu...
Fotky z našeho výletu na Pouzdřanskou step.