Mrzne, až to s náma praští
Ale jinak se máme dobře :-)
Tak jak bylo do minulého týdne celou zimu spíše lehce jarně, teď to vypadá, že si chce paní Zima všechno vynahradit. Arktický vzduch ze Sibiře nám přináší každé ráno nižší a nižší teploty a když jsem v pátek po dlooooooooooouhém hledání našla rtuť teploměru na dvaceti pod nulou, zvažovala jsem, jestli vůbec chci jít do práce. :-D Koleje v Brně sice praskají, ale zatím jen vlakové, takže ani vymlouvat se na nepojízdné MHD by nepomohlo. Holt se nedá nic dělat. :-)
Šalina byla obzvláště vymrzlá, nádherné mrazivé obrazy na jejích okýnkách byly sice příjemnou kulisou, nicméně zima tam byla opravdu vlezlá, z okýnek foukalo a za té cca. půl hodiny jízdy jsem byla tak zmrzlá, že by mě ani nenapadlo si na ty jejich studené sedačky sednout. Nicméně zima byla i Ajce v její superteplé vestě, musela sedět na úplně studené zemi a vypadala velice nespokojeně. Po příchodu do práce a vpuštění do kanceláře Ajuška nelenila, a ještě stále oblečená v teplé vestě skočila šipku (to se vážně nedá jinak nazvat) do pelechu, zalehla a evidentně akumulovala teplo. Teprve po chvíli, kdy už jí přestala být takový zima, odhodlala se z pelechu vylézt a nechat si obleček sundat. O tom, že polovinu pracovní doby teď tráví zavrtaná ve své nylonové boudě pod pelechem jako pod peřinou, se snad ani nebudu moc rozepisovat. :-)
Ajka si sice nijak nestěžuje na zkrácené vycházky, je také raději zalezlá v teple a vyřádí se doma nebo v práci, i tak si ale venku užívá různé strasti velkých mrazů. Tak třeba má vždycky problém se rozhodnout, jestli ten strašlivě studený klacek obalený ledem nebo jinovatkou jí opravdu stojí za to vzít do tlamky, aby ho mohla radostně poponášet. Veškeré vodní ptactvo se stahuje na Svratku, která zatím zcela nezamrzla, a Ajka se na ně smí jen z dálky dívat a vůbec je nesmí honit, lovit ani ochutnávat. :-) Strašně nerada teď čeká byť jen pár minut na šalinu, pacičky jí zebou a když přestane pobíhat, je jí zima a střídavě zvedá různé tlapky, aby jí úplně neumrzly... Jedno odpoledne jí při čekání na zastávce přimrzl její kovový náhubek k čumáku. Sice ho nasazujeme těsně před jízdou, ale kov košíku a vlhký čumák udělá své. Hned jsme běžely do obchodu pro nový, pogumovaný. Naštěstí se Ajce nic hrozného nestalo, na malé plošce kůže pod čumákem v podstatě proběhla taková hrubší epilace i se svrchní vstvou pokožky... Ehm, změňme téma.
O víkendu jsme vyrazili oba dva dny v Brně na výstaviště potrénovat Ajku v kruhu. Díky neustupujícím mrazům neměl chuť pochodovat venku po areálu výstaviště nikdo - ani my ani pes. Ajka opět pojala myšlenku, že na výstavě jsme proto, aby se se všemi přítomnými pejsky seznámila. Procházení pavilonem tedy znamenalo mít Ajku na úplně krátkém vodítku v ruce, vléct ji smykem pokud možno tak, aby si moc nečuchala k okolním pejskům, ne všichni jsou přátelští, a snažit se zbrzdit i její pokusy vystřelit dopředu a oběhat několikrát celý pavilon. Holt kratší vycházky a absence hodin na cvičáku (paní cvičitelka je bohužel už dva týdny marod), udělaly své. ;-) Další objevivší se problém byl ten, že Ajka považuje všechny psy alespoň vzdáleně podobné Americké akitě za Cappyho a každého vlčákoidního psa za Ursína. A všechny chtěla vítat, skákat jim po hlavě a olizovat je. Co si budeme namlouvat, většina akitoidních plemen bývá dosti problémová ve styku s jinými psy a málokterý majitel je opravdu dobře socializuje, takže se o mě pokoušela mrtvice vždy, když Ajka výskokem vskok chtěla začít vítat jakéhokoliv psa s ocasem zakrouceným na zádech. Jak se zdá, na velikosti ani barvě nezáleží, všechno je to prostě Cappy. :-D Když pak konečně objevila pravého Cappyho, radostí se počůrala... Kamarádů pejskařů jsme tam měli povíc, tak jsme si nakonec víkend na výstavišti docela užili. :-)
Jak bylo na výstavě v sobotu se můžete podívat tady.
Jak bylo na výstavě v neděli si prohlédněte zde.