Ještěže psí puberta netrvá tak dlouho, jako lidská!

S Ajuškou to mlátí hlava nehlava...

Ajka se noří do puberty čím dál intenzivněji. K velkému pobavení okolí a psychickému vyšťavení své paničky. Na cvičák se poslední dobou plížím se staženým žaludkem a připravuji se na další hodinu více či méně marného boje. Ne, že by Ajka nechtěla poslouchat, to se nedá říct, ale prostě má typicky puberťácké manýry, které ovšem vykouzlí úsměv na tvářích všech nezúčastněných. :-) Jak pravila naše paní cvičitelka, Ajka je přímo učebnicový příklad psí puberty. Když jsme víceméně o samotě a na obzoru se neobjeví žádný zajímavý prvek (rozuměj pes nebo jiný živočich či zvláštní předmět), je Ajka 100% jako dřív. Ale jakmile se objeví pejsek, pejsci nebo moc zajímavý pach, z Ajky se stane puboš, kterého bych občas roztrhla na několik malých strakatých kousků. ;-) Jeden příklad na ukázku, takový typický... Jdeme po Lesné přes rokli a cestou potkáme dva tři pejsky, takže se Ajka excituje do svého pubertálního stavu. Přitom mě na vodítku oběhne špatnou stranou, takže dopředu proběhne tak, že vodítko vede za mýma nohama namísto volně vedle mě. Když vzápětí dostane Ajka povel mě oběhnout, náhle ohluchne. Když dostane podruhé povel mě oběhnout, strašně nutně se potřebuje podrbat nejprve za uchem a pak ještě hrozně nutně na boku. Když na ni už výhrůžně křiknu, aby mě oběhla, náhle se rozhodne, že tedy mě oběhne, ale vlastně proto, že kousek za mnou je koš, který je potřeba nutně očuchat (jen podotýkám, že k odpadkovým košům a lavičkám má Ajka venku zakázáno se přibližovat a obvykle to dodržuje, až na tyto pubertální "výkřiky"). No nerafli byste ji do ucha?! :-) Výčet by mohl pokračovat, ale nebudeme na Ajušku házet bláto, dokud ještě umí i krásně poslouchat, pomlouvání si nechám až na období maximálního vzdoru, kdy už nebude ochotná ke mě ani přiběhnout. :-D

Minulou neděli jsme si s Ajuškou udělaly po ránu výlet na farmářské trhy, odhodlaně jsem brzy posnídala, abychom vyrazily hned v osm, i když to znamenalo přijít o jediný den bez ranního vstávání. Taky jsem podle toho celý týden vypadala... Na trzích bylo pro Ajku zase vůní, lidí a zvířátek! Byla uvytržení a nasávala vůně jako o závod. Nakoupily jsme asi sedm kilo zeleniny, klobásky, sýry a jiné dobroty, nahodila jsem krosnu a náhle nás jakýsi nadšený pán zastavil že to určitě mám Českého strakatého psa a on že už dlouho po jednom touží. A jestli mu nedám kontakt na chovatelskou stanici. Když jsem mu řekla, že máme pejsku od Liberce, vůbec mu to nevadilo (tak ten už je taky ztracen, nemá úniku, nedá si pokoj, dokud strakáče nedostane;-)), dala jsem mu link na strakaci.cz, tam že v inzerci najde hned několik nabídek na pejsky... Protože byl pán už trochu starší, varovala jsem ho, že jsou sice strakáči povahově naprosto úžasní, ale že potřebují poměrně dost pohybu, aby byli šťastní. I na to radostně přikyvoval, takže je vidět, že se nechal pohltit jako my a už mu nic a nikdo nezabrání si jednoho (nebo víc?) veselého strakáče pořídit.:-)))

Video - Ajka řádí s pískacím míčkem...

Protože Ajka se neustále zvětšuje - už tak rychle neroste do výšky, ale spíš začíná mohutnět, nastal opět mnou nenáviděný problém malého náhubku a potřeba koupit nový. Když to tak spočítám, tak vlastně unosila tři velikosti plastových košíků a teď jsem kupovala druhý kovový. Ach jo. Ale podařilo se nám koupit takový, který je jí zatím velký, tak jí třeba zase nějakou dobu vydrží (kéžby napořád!:-D). Stavily jsme se v chovatelských potřebách, které jsou víceméně přidružené k našemu cvičáku, byla tam zrovna paní vedoucí i její pomocnice, tak nás nádherně obskakovaly tři šikovné pracantky, jedna mi ukazovala výstavní vodítka (konečně jsem sehnala tu správnou velikost!!!), druhá probírala náhubky, a paní vedoucí je obě korigovala a radila jim. :-) Ajka samozřejmě byla z vůní obchodu a hemžení těch lidiček kolem strašně nadšená a šili s ní všichni čerti. Když se konečně objevil kýžený náhubek velikosti kokršpaněl-pes, nabídla mi ho paní vedoucí na vyzkoušení s tím, že teda jestli se mi ho s tím mým veselým pejskem vyzkoušet podaří. Dmula jsem se pýchou, když všechny tři bez dechu sledovaly, jak si Ajka v klidu sedla, sama ochotně strčila do náhubku hlavu a nechala si jím všelijak pohybovat a kroutit, když jsem zkoušela, jak jí sedí. Ano ano, jeden z těch vzácných okamžiků, kdy mám pocit, že máme opravdu vychované štěně. :-D