Jako na houpačce

Život je jen náhoda, jednou jsi dole jednou nahoře...

A poslední dobou se úplně stejně střídají i naše výchovné úspěchy a neúspěchy. :-) Střídají se okamžiky, kdy se doslova dmu pýchou, jak ten náš pes skvěle poslouchá a okamžiky, kdy bych byla raději neviditelná. Tak například na cvičáku, to je úplně typické - jednu lekci jsme jak brožurková ukázka perfektně spolupracující dvojice, vše se nám krásně daří, Ajka má oči jen pro mě a dokonce se nechává odvolat od pejsků, příště zas odcházím naštvaná sama na sebe, jak jsem to fantasticky kazila. V neděli jsme měli lekci poprvé po více jak dvou týdnech, kdy kašlající Ajka mezi psy nesměla, a já očekávala nesoustředěnost a roztěkanost. Namísto toho Ajka fungovala jak hodinky a všechno nám šlo bezvadně. Oproti tomu teď v úterý byl vážně problém ji sesoustředit, po půlce lekce už s ní šili všichni čerti, a vrcholný okamžik nastal, když jsem jí po malém trojskoku hodila za odměnu hračku a vzápětí jsem hodnou chvíli strávila odvoláváním rozmazané strakaté šmouhy. :-D Budiž mi zadostiučiněním, že ten den strašně zlobili všichni přítomní pejsci a rozhodně jsem nebyla jediný páneček, který odcházel poněkud schlíple. 8-) Pořád ale převažují pozitiva, Ajka dělá pokroky, několikrát jsme dostaly osobní pochvalu od naší paní cvičitelky a dokonce jsem se dozvěděla, že "z Ajky určitě něco bude".:-))))) Mimo jiné ale byl ze strany naší paní cvičitelky také vznesen dotaz, jestli je to normální, že je strakáč tak hyperaktivní. Na to jsem odpověděla, že to normální je, ale že je hyperaktivní jen pokud k tomu má možnost a prostor, že klidně vydrží deset hodin válet se v pelechu a nedožaduje se žádné další zábavy jako psi skutečně hyperaktivní. Po chvilce zkoumavého pohledu na Ajku už přišla jen poznámka "no já nevím, zatím jsem tu měla strakáče jen jednoho, ale ten byl o dost klidnější!" Co k tomu dodat, prostě Ajuška Magor Bonasa Sorbus. :-)

Protože se lekce na cvičáku kvůli brzké tmě přesunuly na soboty a neděle (což je pro mě dost problém), chodíme teď s Ajkou jediný možný pracovní den, v úterý. Musím kvůli tomu sice dřív utéct z práce a nahrazovat si to jindy, pořád je to pro mě ale lepší varianta než týden dopředu plánovat, jak to zrovna následující víkend bude a kdy by se nám mohlo podařit na cvičák přijít. V úterý nám tedy nezbývá, než se o půl druhé úprkem v prk přemístit z práce na cvičák, pak stejně vysokou rychlostí doletět domů, nahrnout do žaludků nějaké jídlo a utíkat na flamenco. Jisté výhody ale tento maraton nese, poprvé se totiž stalo, že Ajka ke konci lekce flamenca skoro dvacet minut v klidu LEŽELA bez snahy přidat se k nám do tance.:-D Domů jsme přišly úplně mrtvé obě...

Tak mě napadá, že bych mohla na Ajku prásknout, jaké má teď stravovací večeřové návyky. To totiž stojí za to! Ajka si hezky počká na svou večerní dávku granulek a v okamžiku, kdy dostane povel, vrhne se na ně. První granule - to je hrozně důležitý rituál - se musí vzít do tlamky, donést na podložku a tam vyplivnout. Po vizuelní kontrole je teprve možné granuli ochutnat, rozkousat, a jeví-li se poživatelně, je možné pokračovat v jídle. Pokud není Ajka moc hladová, rituál provede ještě aspoň se třemi granulkami, pokud hladová je, nahrne do sebe zbytek misky přímo závodní rychlostí. Načež dojde k prahu obyváku, spokojeně vrtí ocasem ba i celým tělem, upřeně se na nás dívá a významně a zřetelně si brkne. Pak teprve si jde lehnout nebo hrát. Asi si někde přečetla, že určité skupiny lidí berou říhnutí jako ohodnocení dobrého jídla. Ovšem nevím, proč je Ajka přesvědčená, že zrovna my do takové skupiny patříme... :-D