Hrátky
Hrátky se štěňátky, spolužití s Orchi a superkost.
Domluvila jsem s kamarádkou společné hrátky pro naše štěňata. Oba raubíři konečně budou mít možnost se s někým pořádně porvat, zatím váhový rozdíl nebude moc velký a my budeme mít chvilku příjemně unavené pejsky. Tak se Ajka seznámila se dvěma novými kamarády - štěnětem jezevčíka Fidem, který je o dva týdny mladší než Ája, a jeho starším spolubydlícím a kamarádem - křížencem Apinem. Na seznámení jsme zvolily neutrální půdu - parčík kousek od mé práce. Ajka byla vytržena z hlubokého spánku, takže jako obvykle nechodila, musela jsem ji na setkání donést. :-D Když ale oba kluci přišli ke mě do kanceláře, tak se teprve strhla ta pravá štěněcí bitva! Apin s těmi otravnými štěňaty nechtěl mít nic do činění, radši si našel jednu Ajčinu hračku a bavil se s ní. Ajka s Fidem strávili příjemnou hodinku řáděním, praním a honěním, když už Fidovi docházely síly, dostal na zem svou přenosnou tašku, aby ji využil jako pelíšek. Ajka dostala zákaz se k Fidovu pelechu přibližovat, což oba rychle pochopili a Fido do pelechu utíkal pokaždé, když už nestíhal Ajce při hře sekundovat. Ajka brzy pochopila, že Fido má na sobě kšírky proto, aby ho za ně mohla chytit a potahat, k našemu velkému veselí z toho Fido dostával legrační záchvaty zuřivosti, na Ajku ňafal a snažil se jí zakousnout do krku, což ji jen vyprovokovalo k další hře a kousání.:-) Dokonce i Apin měl svou důležitou roli, při jeho návštěvě Ajka konečně pochopila, že i ty gumové hračky jsou vlastně hračky a dají se také kousat. A tak se stalo, že čtyřcípá pískací hvězdice v průběhu půl hodiny přišla o jedno rameno, a to samozřejmě to pískací. :-D
Více fotek z hrátek s Fidem...
Ajka konečně objevila, k čemuže slouží nožičky. Začaly ji bavit vycházky. Už nemusíme při venčení jen kroužit kolem bloku, ale můžeme vyrazit i na špacír, aniž by nějaké smutné strakaté zvířátko stálo zapřené na konci vodítka. To je skvělý pokrok. Také už Ajka nesbírá nedopalky, ale bohužel aktuálně na žebříčku sbíraných věcí stojí nejvýše kamínky, což taky není nic moc. Kdykoliv zastavíme někde ve městě na ostrůvku a čekáme na šalinu, Ajka zalehne a sbírá v okolí minikamínky, které pak s hlasitým škruncháním kouše. Zatím zákazy nic moc nefungují, potřeba kousat je moc silná. Taky si Ajka vyvinula speciální metodu schovávání vhodných kamínků napotom - když zničehonic uprostřed jízdy domů s nasazeným náhubkem začne drtit mezi zuby kamínek, tak v tu chvíli mě berou čerti! Mám od Radovana slíbené nějaké odolné kousací dřívko, které bych jí mohla na zastávkách dávat k dispozici, zatím jsme se ho ale s Ájou nedočkaly... Hned druhá nejoblíbenější kousací věc v pořadí jsou klacíky všech druhů a velikostí, což je dobrá vize do budoucna. :-) Snad jí ty kamínky rozmluvíme.
V pátek jsme s Ajkou musely zvládnout obstarat na Lesné Čitu, nakrmit ji a nachystat automatické krmítko na další dva dny. Ajka za tím účelem dostala zbrusu nové kšírky - postrojek, uvázala jsem ji u dveří, aby na ni Čitule náhodou nezaútočila, a celá návštěva tak proběhla v klidu a bez problémů. Ajka rychle pochopila, že se po ní chce zůstat u dveří u batohu a čekala, až si s kočkou vyřešíme, co je potřeba. Čita se mnou tentokrát mluvila, byla tam už druhý den sama, tak měla potřebu komunikovat. Tak jsem se s ní pozdravila, nakrmila, vyčistila záchod, pomazlila se s ní, setřepala ze sebe asi milionstotisích jemných chloupků, vzala Ajku a jelo se domů.
V sobotu měla Ajka svou premiéru vlakem, jela s námi do Hradiště a zpět, vlak jí vůbec nevadil, v pohodě si v něm snědla svačinu, rozkousala žvýkací kostičku a spokojeně nám usnula pod nohama. Večer po návratu do Brna jsme vyzvedávali Orchi, měli jsme ji hlídat do neděle. Ajka byla nadšená z nového společníka, ale Orchi se před ní schovávala. Tak Ája dostala zákaz ji otravovat, nicméně je opravdu těžké malé štěně přesvědčit, aby si nevšímalo jiného živého tvora. Když jsme Orchi nechali přes noc napospas té naší malé teroristce, loučila se s námi očima vykulenýma ještě více, než je u Kavalírů obvyklé... Ale noc obě přežily, ovšem nevím, nakolik se vyspaly.
V neděli jsme pak s holkama vyrazili na výlet na Holednou. Obě byly nadšené, Ajka objevila závěje listí a nemohli jsme ji z nich ani dostat. Norovala, ryla, skákala, lítala, byla prostě v sedmém nebi. Střídavě dostávala přezdívku Ajabagr a Český strakatý norník. :-)
Protože jsem vařila vývar, Ajka díky tomu dostala ke kousání svou úplně první opravdovou kost. A to pořádnou - stehenní kost z prasátka. Byla přímo u vytržení. Na kost se napřed s Orchi vrhly společně, Ajka ale rychle zjistila, že je to hrozně velká dobrota, Orchi natvrdo seřvala a už ji ke kosti nepustila. Byla tak zaujatá svým úlovkem, že si ani nevšimla, že Orchi dostala dávku chřupek na talířku a bez práce. :-D Řekli jsme si, že když je pro ni kost tak neodolatelná, budeme testovat odebírání kořisti. Ajka s tím neměla problém, nechala si kost vzít, byla ale úplně rozechvělá, jestli ji vůbec ještě dostane! Když už s ní opatlala celou přesíň, tapety i zdi, rozhodla jsem se pokusit se kost umístit do nějaké vhodné mísy, ve které by třeba i vydržela, Ajka si mého příchodu ale vůbec nevšimla. Přestože jsem na ni mluvila, byla tak zabraná do kousání, že v okamžiku, kdy jí kost začala unikat, asi si myslela, že to se odvážila Orchi, a zavrčela. No to si holka schytala pěkné seřvání, byla tak překvapená a vyděšená, že jsem to byla já a ne Orchidej kdo jí bere kost, že se přede mnou podřízeně plížila, učurávala a kdyby mohla, tak mi olízala celou hlavu až po uši. Když jsem se pak objevila v přesíni, pokaždé hned běžela ke mě a kost mi předkládala, že jestli ji přece jen nechci pro sebe. :-D Miska se minula účinkem, kost nadále putovala, akorát Ajka vymyslela novou strategii. Jako pes s průkazem původu přece nebude jíst na zemi, a vzala si kost do Orchiina pelechu, do kterého měla samozřejmě zakázaný vstup. Dostala vyhubováno, pelech zabaven, a Ajka kost začala hryzat ve svém pelechu. Ten jsem zabavila taky a Ajka tedy nakonec s kostí zkončila na povlaku na polštář, který má k dispozici jako odpočívadlo, když je jí moc horko.:-D
