Horko dělá divy
Co s Ajuškou udělá velké horko a co vycházka s Ursínkem.
Pozor pozor, horko dělá zázraky! Ve středu v největším pařáku jsme s Ajkou jely šalinou o zastávku dál, než obvykle, abysme si cestou domů udělaly příjemnější vycházku než klasicky - raději jen kousek kolem řeky a pak hezky přes les. A nevěřila jsem vlastním očím, když jsme došly k řece - nejenže se Ajka sama napila (to svědčí o stavu maximálního uhřátí, ne-li pomatení mysli horkem), ale dokonce se odhodlala brodit podél břehu. Když už byla namočená až do půlky nohou, kousek od nás si dva vodáci hodili na řeku kajaky - Ajka se toho šplouchnutí tak lekla, že poskočila a rázem byla ve vodě po břicho. To bylo ale překvapení a vyděšení! :-D Honem honem capkala zpět ke břehu a tvářila se dosti zmateně. Pak už jí to ale přestalo vadit a brodila se ještě chvíli. Volba cesty lesem byla opravdu vhodná, bylo nám příjemně, Ajka se vylítala, zanorovala si v návějích listí a počuchala srnčí stezky. Domů se vyloženě těšila, po večeři zalehla a po celou dobu naší nepřítomnosti (opět domovní schůze) spala jak zabitá. Já v hrůze aby nevyla, jsem se po dvou hodinách sbalila a prchala domů, Ajka spala, vůbec se nemohla probrat, tak jsem ji vychválila do nebes. Definitivně jsem dospěla k poznání, že Ajka opravdu i nadále vyje jen když se jí nutně chce na záchod, případně když už to pustila. Takže je vše v pořádku, žádné trauma ze sedmihodinového pobytu o samotě a nekonečné vytí ze smutku se nekoná. :-)))
Čtvrteční vycházka s Ursínem byla standardní délky - nezkrácená, Ajka už chodí jako normální pes (pomineme-li ranní a večerní vycházky, to je pořád ještě týrání zvířátek). Bylo po dešti, ale už nepršelo, tak se oba skvěle vylítali, Ája kdyby mohla, tak by neustále obíhala Ursína a podřizovala se mu - olizovala a okusovala mu pysky, ale naštěstí měl Ursínek šanci se před ní zachraňovat odběhnutím na delší vzdálenost. :-D Musela jsem Ajku moc chválit, jak hezky dodržuje stranu cesty, po které má jít, taky už je téměř stoprocentní u povelů zůstaň a čekej, a to už i na poměrně velkou vzdálenost. Z vycházky byla tak mrtvá, že nechtěla ani na předspací čurvycházku a ráno jsem ji z pelechu tahala div ne násilím. Před odchodem do práce se nám pěkně rozpršelo, tak jsem lovila pláštěnku, ouha, zase už je jí další malá. No, tak jsem vyštrachala ještě větší, která teda je jí na délku dobře, ale je dělaná na poněkud širší tělo dospělého psa. :-D Vypadá v ní trošku ztraceně a i přesto, že je pláštěnka podšitá fleecem, se díky řídkému štěněcímu kožíšku Ajka celou cestu šalinou docela klepala zimou. Stačí namočit tlapky a už jsou asi tepelné ztráty vysoké. Obvyklý bezproblémový přesun kolem Mahenova divadla se změnil v potupné vlečení rozespalého štěněte, dělala jsem že nevidím a neslyším a čekala jsem, že mě nějaká babka zastaví a začne mi nadávat, proč toho ubohého psa nutím chodit, když evidentně o to nemá ani nejmenší zájem... ;-) Pak u Svitavy už ožila a lítala jak zběsilá. Jako každý den si našla klacík, co tam pokaždé poponáší, a opět mi potvrdila myšlenku, že budeme v budoucnu učit stopovat, mělo by ji to bavit. :-) Jinak skoro celý den prospala a když už byla chvilku vzhůru, tak jen sežrala předložené granule, ze slušnosti si pohrála s hračkami, pokousala klacík a zase odpadla.
Ještě vám povím, jaký máme s Ajkou super povycházkový rituál. V práci teda nee, tam na to samozřejmě není čas a po vycházce Ajka akorát dostane krmení a hraje si s hračkama sama. Ale doma vždycky nakrmíme a až Ajka pořádně vylíže misku, sednu si vedle pelechu nebo na něj, ona mi skočí do klína a podle její nálady si buď hrajeme s hračkama a "pereme se" nebo se mazlí, tulískuje a chrčí blahem.:-)
Podle měření o minulém víkendu má Ajka v kohoutku už 37 cm, váží téměř 8 kilo. Nenatahuje se teď až tak do výšky, ale spíš do délky a začíná pomaličku mohutnět, taky se jí hlava prodlužuje do délky. Mám pocit, že se jí dost rozšířila pánev, ale protože mi stejně pořád připadá taková drobná a hubená, nedokážu to asi objektivně posoudit. Jisté ale je, že ocas už k tělu nevypadá tak šíleně dlouhý! :-D