Dubnová srpnová horka
Konec dubna s třicítkovými teplotami...
Kde se vzaly tu se vzaly, na konci dubna nás navštívily letní teploty. I v naší kanceláři, které familierně říkám jeskyně - díky uzavření místnosti uprostřed budovy, absenci topení a téměř konstantní zimě po celý rok, náhle vystoupla teplota tak, že se dalo u počítače sedět jen v tričku!!! Po práci jsem brala Ajku k potoku, ať se po jízdě horkou šalinou ochladí, a ona na to jen, že je voda studená, a nevleze tam ani po břicho! :-D
Když jsme v sobotu obstarali záležitosti v Hradišti, naplánovali jsme na neděli po dlouhé době výlet někam za Brno. A vybrali jsme Pálavu, už jsme tam nebyli... no strašně dlouho, přitom to máme vlakem jen půl hodiny! Ale chodíme tam jen brzy na jaře nebo pozdě na podzim, i tak je tam vždy spousta lidí a my nemáme rádi davy... Vzali jsme oba pejsky, tažné postroje, dva litry vody pro sebe, dva litry vody pro psy a vyrazili jsme. Ranní vítání Ajušky s Ursínem na zastávce probíhalo jako obvykle, Ajka nadšeně skákala Urskovi na hlavu, kníkala, Ursín hudral a všichni okolo si mysleli, že se ti dva psi asi navzájem vraždí. :-) Horko nám bylo ještě než jsme vyrazili, tak jsme si před výstupem zašli v Dolních Věstonicích na tekuté občerstvení, no přes vítr nebylo možné ani nechat stát sklenici na stole, jinak hrozilo její povalení, chvílemi na nás útočily různé letící předměty a také nám utekl jeden igelitový pytlík (uletěl tak rychle, že jsme vlastně ani nepostřehli, kdy uletěl).
Při stoupání nám pejsci střídavě pomáhali a nepomáhali, podle toho, jak jim zrovna bylo horko a jak moc se jim zrovna chtělo tahat. Nahoře na Pálavě nás málem sfouklo dolů, kamínky nás bičovaly do lýtek, vlasy nám lítaly ve vírech kolem hlavy, kdo neměl brýle, tomu tekly slzy, ale přitom bylo pořád takové horko, že jsme za těch pár hodin pochodu zvládli vypít opravdu všechny zásoby vody, co jsme měli s sebou. Psí miska s vodou musela být podávána přímo z rukou, aby neuletěla, a nejlépe vypadala Ajka, na kterou vždy Ursín naslintal vodu ze záhybů za škraněmi a vzápětí se jí mokré chlupy obalily jemným černým prachem. Při klesání dostávali psíci volno, tak si mohli počuchat, očurat co chtěli, a když byla Ajka zrovna chvilku odpočinutá, tak se i vylítala. Jinak se víceméně ploužili naším tempem. Posvačili jsme pod Martinkou v krásné chladné spáře mezi skalami, tak jsme pookřáli a nabrali nové síly. Domů jsme se už málem nedoplazili, tak jsme si cestou ještě koupili zmrzku a chvíli s ní poseděli ve stínu, a jakmile psíci došli domů, padli za vlast a už o nich nikdo nevěděl. A to je konec pohádky děti, dobrou noc! :-)