Do Rumunska za Šamany
Naše šestidenní putování.
Šamani dopluli svých 2800 říčních kilometrů a bylo na čase jet je vyzvednout k Černému moři, jehož po Dunaji dosáhli. I přes veškeré nástrahy kladené našimi zaměstnáními jsme nakonec vyjeli v původně plánované sestavě, ve čtvrtek ráno jsme naskákali do auta my tři (Radovan, já a Ajka) a kamarád Kudu Kan. Euforie z opuštění pracovního stresu se přenesla i na Ajku a přestože naše celonoční balení prospala, byla ráno moc nadšená, cože to pro ni zase chystáme za legrácku. Naházeli jsme věci do auta a vyjeli slunci vstříc. Slunci vstříc už proto, že se plánovaný brzký ranní odjezd poněkud opozdil díky našemu dospávání aslespoň tří hodin spánku (šli jsme spát v pět a v šest ani v sedm se nám vstát nepodařilo, až osmá hodina byla úspěšná), ale také díky dodatečné výměně baterie v autě a venčení nadšeně šílené strakaté Ajušky, slunce bylo v deset hodin při odjezdu už poměrně vysoko nad obzorem a slibovalo další horký den. A nebyl jediný. Respektive celou dobu neklesly denní teploty pod 35°C... Přestože jsme nedisponovali klimatizací, přežili jsme ve zdraví všichni. Ajka byla napřed umístěna pod nohy, ale ukázalo se, že podlaha má intenzivní vyhřívání výfukem, tak jsem Ajku jako slušně vychovaného psa přesunula na sedačku, aspoň jsme mohli použít předpisový autopás pro psy a nemuseli jsme se bát dohadování s pány policajty, pokud by nás zastavili.
Jedna cesta Brno-Černé moře se ukázala něco přes 1500 km, naplánovali jsme tedy dojet za dva a půl dne pro Šamany a pak si nechat o den víc pro nějaké zajímavé výlety, které nám Rumunska znalí Šamani můžou nabídnout. Většina cesty směrem tam tedy probíhala v autě za neustálého paparazzi focení přes sklo, napájení a krmení sebe, psa a celkové namáčení Ajky, aby se nepřehřívala. Ajka se rozhodla být hodným psíčkem a byla naprosto zlatá, dokud byla v autě, v klidu seděla, ležela, nebo si hrála s předloženými hračkami. Až venku se z ní bez ohledu na nehorázné teploty a nedostatečné množství stínu stala šílená strakatá střela. :-D Bohužel se ukázalo, že v celém Maďarsku kromě toho, že projedeme totální plackou, není v okolí silnice obvykle nic jiného než město anebo kukuřice. Proto jsme prakticky přes den nezastavovali, nebylo o co stát a kde se schovat. Taky se díky horku nikomu moc nechtělo do jídla, zvláště Ajce ne, oproti mým zásadám jsem jí tedy musela krmení "zchutňovat" - naše konzervy její granulky natolik interesantně ovoněly, že i přes zřejmou nechuť k jiné aktivitě než lítání nebo spaní se nakonec vždy do granulek pustila.
Překvapivě hodná byla Ajka i ve stanu, jak jsme ji do jejího minispacáku odložili, tak jsme ji tam ráno našli, žádné cestování po stanu, žádné nucení se do našeho spacáku, žádné ranní vybíhání a olizování všech přítomných. Z čeho jsme měli opravdu strach, byli psi - Rumunsko je jich plné a je to také v rámci EU stát jednoznačně nejbohatší na případy pokousání člověka psem. Nakonec se ale ukázalo, že díky absenci výletů do hloubi hor se nesetkáme s těmi opravdu ostrými hlídači stád, a všichni psi, které jsme potkali, byli buď víceméně plaší a při křiknutí se vzdálili, nebo pokud doráželi stačilo zvednout kámen a už se klidili. Podařilo se nám tedy projet a projít Rumunsko bez jediné konfliktní psí situace, když se nějaký vořech blížil příliš rychle, Ajku jsme pro jistotu vzali do náruče, dokud psíka nezaženem. Opravdu mě překvapilo, nakolik jsou tito polodivocí psi v pohodě, ale bylo vidět, že Rumuni psy opravdu milují, běžně se s těmi pouličními baví, hází jim jídlo, takže i "bezpánečkoví" psi jsou poměrně vychovaní. Viděli jsme jen velmi málo psů chodit na vodítku, že by byli vyloženě domácí mazlíčci - spíše jen ve městech. Většina psů byla navolno a patřila k nějakému člověku respektivě domu, občas bylo vidět psy vyloženě toulací daleko od civilizace. Rumunští voříšci se nám hrozně líbili, byli přesně podle našeho gusta - pěkně kompaktní, ať už velcí nebo malí, s hezkou hlavou a takovýma těma polopřeklopenýma ušima. Prostě rošťáci. Neviděli jsme jediného "nepovedeného" vořecha, se kterými se člověk u nás potkává běžně a musí se smát, cože to příroda zase namíchala... :-)
Šamani i Orchidej se v pořádku naložili k nám do auta, kupodivu jsme i věci bez problémů seskládali dovnitř a na střechu, jen jsme nemohli poznat Orchidej, namísto kavalíra černého s pálením přiběhlo takové špatně odbarvené cosi. :-D Jak se pořád slunila na katamaránu, stal se z ní Zikmund Liška Ryšavá! :-D Po cestě zpět domů jsme navštívili několik zajímavostí, přírodních i historických, a díky všudypřítomným volně pobíhajícím psům jsme si libovali, že pejskům je vstup zakázán vlastně jen do muzejí. Takže všude chodili s námi. Dokonce i do moře se Ajuška odvážila, těšila se na plavání, ale zrada, ten rybník byl nějaký neposedný a v místě, kde v jednu chvíli měla vodu jen po břicho, se najednou voda zvedla, Ajka musela plavat a ještě se jí další voda přelila přes hlavu! Tak to ne, po několika marných pokusech domluvit se s tou zlobivou vodou se rozhodla, že zůstane jen na krajíčku a bude smáčet tlapičky, víc ani ťuk. :-D
Fotečky z cesty k Černému moři.
Rumunsko nás trochu překvapilo, očekávali jsme totální chudobu a zemědělství, ale EU a globalizace pracuje rychle. Souhlasilo jen to, že západ je industriální, samá šílená továrna, a východ prakticky jen zemědělský. ALE. Industriální zóna se začíná zaplňovat výrobnami a sklady, které vypadají přesně jako všude jinde v Evropě, a zemědělství dostává také očkování z Unie, vyrůstají nové typy farem, dokonce jsme se spadnutou čelistí sledovali na jedné svačinové zastávce, jak klasický rumunský žebřiňák tažený hubeným koníkem, plný hnoje a kočírovaný dvěma malými kluky, zajel do ohrazeného "ekodvora" na hnůj (samozřejmě s velkou cedulí o dotacích EU), tam jim hnůj složil a řítil se zpět ke své zapadlé vesničce... Pozitivní bylo, že díky dotacím je obrovské množství silnic opravené, při příjezdu domů jsme na Rumunské silnice s láskou a závistí vzpomínali... I nadále v Rumunsku potkáte přičinlivé prodejce čehokoliv nashromážděné u silnice, obcházející kolonu aut, ale nebudou to už žebrající chudáci, nabídnou vám kromě tradičních produktů také mobilní telefony, CD, navigace a leccos jiné bůhvíjakého původu. U většiny měst i těch menších vyrůstají šílená obchodní centra a nákupní a výrobní zóny, sítě supermarketů se rozlézají jako rakovina. Původní městečka ztrácí svého ducha, historické centrum se smrskává a je pohlcováno novou obchodní zónou a obklopováno stejnými domy, jaké se hojně staví i u nás. Historie dýchne spíše jen v malých zapadlých uličkách, kam se občas člověk zamotá, když se nesprávně domluví s GPSkou. Á propos, GPS, nejlepší přítel člověka!! Kdybychom jeli jen podle map, asi bychom ještě byli na cestě k moři. Technika je úžasná věc a ve spleti uliček měst a městeček nás často zachránila. Jak kluci prohlašovali, někdy se na tu historickou zástavbu přece podívat musíme, ne?! :-) Nejhezčí hlášky našeho Rumuna (jak jsme navigaci pojmenovali), byly tyto:
-Po 1,6 kilometrech najeďte na kruhový objezd, potom odbočte na druhém výjezdu, potom odbočte vlevo, potom odbočte vpravo.
-Po 120 kilometrech pokračujte rovně.
:-)
Rumunské řízení vozidla se vyznačuje absolutní ignorací předpisů a povolených rychlostí, kamiony jedou stabilně svých 70/80 km v hodině a když v obci snížíte rychlost na předpisových 50, stihne je amok a lehká mrtvička. Tak jsme pak komunikovali s předjíždějícími vztekle troubícími řidiči - "jen si zatrub, jsi Rumun!" anebo "jedeme správně, jsme pořád v Rumunsku!". :-) Nejlepší zlomení v pase smíchem nám způsobil Kudu, když vedle něj (zrovna byl na pozici spolujezdce, s otevřeným okýnkem samozřejmě) zastavil osobák, řidič stáhl okýnko a začal na nás něco mlet a rozčilovat se (asi že jedeme hrozně pomalu, vždyť jsme v obci a dodržujeme předpisy, taková blbost!). Kudu se usmál a s klidem pravil "Já vám ale vůbec nerozumím." Řidič se zarazil, stáhl okýnko a mávl rukou. Málem jsme havarovali, jak se nám auto otřásalo smíchy. Prostě jsme si celou dovču všichni moc užili.
:-))))))))))))
Fotečky z výletů k zajímavostem Rumunska.