Co nového...
Trénujeme samotu, odkládáme a seznamujeme.
Stále bojujeme s necháváním Ajušky o samotě. Protože měla minulý týden neustále pocit, že když odejdeme z bytu, tak ona určitě umře sama zavřená v té panelové jeskyni, prodlužování samoty jsme proto museli zahájit velice zvolna. Minulý týden v podstatě šlo jen o chviličku, kdy bude Ajka sama zamčená. Takže většinou jen přivolání výtahu případně seběhnutí a vyběhnutí pár pater. Napřed jsem odcházela a vracela se jen pěšky, pak už byla poměrně v klidu i když jsem sešla o půl výšky domu a vyšla zas nahoru. Zkusila jsem tedy přidat nároky a začala používat výtah. To bylo opět děsivé, Ajka dobře ví, že výtahem se jezdí ven, takže ze začátku zase jen přivolání výtahu a šup zpět domů než psinda zahájí vycí árie. Po tom týdnu ale už Ajka začíná chápat, že se vracíme a ona neumře, takže přidáváme počet pater, o který sestoupáme a Ajka nevyje ani jinak nehysterčí. Včera mě úplně dostala... Protože byly samé krátké vycházky kvůli dešti, byla po jídle nadšená do hraní, my se ale zrovna rozhodli "odejít". Lítala po chodbě, že jsme si ani boty nemohli obout, odložila jsem ji tedy "na místo" a mohli jsme jít. Kdykoliv jsem ale začala zvenku dávat klíč do zámku, Ajka pelech opustila a šla čekat ke dveřím. Tak jsem ji vždycky vrátila, znovu přikázala "místo" a napotřetí už tam zůstala, dokud jsem dveře nezavřela. Sjeli jsme pár pater a pomalu vyšli nahoru a ejhle, Ajuška POŘÁD ležela na pelíšku!!! No to byla oooooobrovská pochvala, to jsme ani nečekali! :-D Jinak se s ní po návratu nijak nevítáme, abychom trochu utlumili její nadšení a zabránili případnému podřizovacímu učurávání a skákání na nás.
Odložení jde Ajušce čím dál tím líp. Trénujeme na různých místech a Ajka docela zvládá - na to, že je ještě štěnisko, je fakt úžasná! Její nadšení z návratu domů po práci (tuší večeři) a akční nekoordinované lítání před vchodem a v domě tlumíme odložením před dveřmi vchodu, pak před mezidveřmi, pak ještě musí sedět před výtahem, samozřejmě i v něm, a na závěr před bytem ji odobojkujeme, utřeme tlapky a celou Ajušku, když je mokrá, a mnohdy i zavřeme dveře, zamčeme nebo děláme jiné nepředloženosti. :-D Ajka hezky poslušně čeká na místě, kde je odložená, a teprve po povelu vlítne dovnitř a může se radovat a lítat jak bodnutá sršněm. ;-) Taky ráno v práci, kdy ještě není otevřený obchod, můžeme dělat různé skopičiny, třebas ji odložím hned za dveřmi, dojdu do kanclu, vybalím batoh, nachystám jí snídani, pak jdu otevírat okna v obchodě, a teprve po delší chvíli si ji do kanceláře zavolám. Vydrží celou dobu na místě a poslušně čeká. Šikovná holka! Poprvé také trénovala odložení před naší jundrovskou poštou, je tam dobrá možnost ji venku přivázat tak, abych na ni celou dobu viděla, takže jsem mohla kontrolovat, aby na nikoho neskákala, s nikým se nebavila nebo nedejbože aby se někdo nepokusil toho ubohého opuštěného přivázaného pejska zachránit a vzít si ho domů... Byla moc hodná a dokonce ani když na ni jedna stará paní šišlala a pískala, Ajka nevstala a zůstala kde měla být! Ovšem kdyby šel kolem pejsek, nevím nevím... ;-) Vrcholem odkládání je pak trénink před večeří - narozdíl od ostatních denních jídel Ajka nedostane granule, ale konzervu (s Alavisem na kloubečky) a hrozně se na ni těší. Když jí večeři v kuchyni chystám, skáče v přesíni jak tajtrlík a proto abych se o ni nezabila, když jí jdu misku dát, posadím ji nebo položím a musí čekat, než jí dám povel k jídlu. Občas toto odložení docela natahujeme, chvíli chodím po bytě, dělám si svoje, pak teprve Ajce dám povel, no a pak to trvá asi 15-20 vteřin, než je miska umytá... :-D
V lese pod Holednou, kudy někdy chodíme z práce, nehrozí setkání s mnoha lidmi, koly, auty a pejsky tak jako dole u řeky, takže tam bez obav můžeme pouštět navolno. Ajka teď už moc hezky poslouchá (no ačkoliv, taky záleží na náladě ;-)), neodbíhá daleko, na přivolání bleskově přiběhne, na povel zastaví a čeká a podobně. Snad jí to vydrží. ;-)
Konečně jsme se s Ajkou dostaly na trénink, tak jsem jí poprvé ukazovala, jak vypadá step. :-D Napřed jsem ji radši uvázala, aby ji náhodou nenapadlo se mezi nohy tanečnic přidat, ale počáteční strach rychle překonala a žádné "hloupé" nápady neměla, tak pak mohla v šatně hezky navolno kousat dřívko a chystat mi super práci s vybíráním třísek z koberce... K Ajčině radosti se na tréninku našla spousta lidí, kteří zrovna měli volnou chvilku a šli si s ní hrát, tak se vyřádila a byla naprosto nadšená.
Ve čtvrtek jsme měli jít s Ursínem na společnou vycházku ještě s akiťákem Cappym, ale počasí nám absolutně nepřálo, celý den lilo jako z konve, tak jsme to museli odpískat, Urska vezemem ven až další den, to už se ale Cappy bude krášlit na výstavu, takže nějaké společné lítání vůbec nehrozí... Ajce déšť jako vždy velice vadil a tvářila se, že jí nefungují nožičky. Díky pláštěnce se teda aspoň neklepala, jen při čekání na zastávce. Pochopitelně cestou z práce jsme měly "štěstí", tramvaj měla poruchu a namísto ní přijel ten nejmenší autobus, co v Brně vůbec jezdí. Náhradní doprava fajn, ale všichni ti lidi, co normálně šalinou jezdí, se tam prostě nemohli naskládat. Kdybysme nebyly obě zmrzlé a mokré (mám boty děravé zdola i shora ;-)), tak nad tím mávnu rukou a půjdu se s ní ještě projít s tím, že pojedem až dalším spojem. Takhle jsme ale odhodlaně šli hrát hru na sardinky. Naštěstí se mi hned další zastávku podařilo urvat místo na sedadle, tak jsem se mohla přestat bát, že mi někdo ušlape psa. V narvaném autobuse bylo takové to supervlhkosmrádeček, ale v našem mokrém stavu a s vidinou dvaceti minut pěšky v dešti cestou domů po vystoupení z MHD, nám to smradovlhko ani moc nevadilo. Kousek od našeho vchodu jsme pak potkali "místní" nové kotě, poslední dobou je součástí skupinky koček, které tu v okolí žijí a jsou krmeny, bohužel si nedělám iluze, že ten, kdo je krmí, se také stará o jejich očkování, odčervení a kastraci. Takže ale nastala výborná příležitost učit Ajku, že s venkovními kočkami se nebavíme, abychom něco nechytli. Čičina na nás mňoukala a producírovala se u zdi, že by si jako něco dobrého dala. Ajka byla u vytržení, ale na povel zůstala a se zaujetím kočinu sledovala. Pak jsem před odchodem k domovu vzala pár pamlsků a hodila je směrem ke kočce, aby jako se rozpohybovala, jestli Ajka nevyletí, ale ta hezky poslouchala a kočku nechala být. Tak jsem ji zase div neuchválila k smrti a šly jsme domů.