Co a proč Ajku učíme

Drobné vysvětlení našeho "týrání pejska". :-)

Protože se ke mě poslední dobou od kamarádů dostávají různé dotazy proč cvičíme tohle takhle a proč Ajku vůbec upozorňujeme na svůj odchod a proč ji voláme jednou tak a jednou jinak atd., dovoluji si vložit malé vysvětlovací okénko o tom co, proč a jak vlastně Ajušku učíme

Proč...

...máme tři různé povely pro výdrž na místě - zůstaň, stůj a čekej?

Protože potřebujeme odlišit různé typy odložení, a stejně jako to Radovan učil Ursínka, učíme to teď i Ajku. Zůstaň je povel absolutního vydržení na místě - po povelu zůstaň pejska na nějakou dobu opustíme, on se nesmí z místa hnout, teprve až se k němu vrátíme a dáme mu nový povel, zruší se to "zůstaň". Stůj a čekej jsou povely propojené. Stůj znamená "ať děláš co děláš okamžitě se zastav jak jsi a nehýbej se" - například když se blíží cyklista, když potřebujeme pejska dojít a něco na něm upravit (u Ursína nejčastěji naklánějící se batůžky na vandru, u Ajky shrnující se pláštěnku nebo ucho rubem nahoru ;-)). Používáme stůj i při trénování výstavního postoje = stůj jak jsi a nehýbej se. Pokud po stůj (nebo sedni, lehni) následuje čekej, znamená to, že je pes odložen, ale bude odvolán do jiného povelu bez toho, že bychom k němu přišli. Tím mu jasně odlišíme, kdy se nesmí hnout z místa a čekat na náš návrat (zůstaň) a kdy má zůstat ve střehu, protože přijde jiný povel (čekej). Tím pádem si nezkazíme sílu povelu "zůstaň", ale můžeme například pomocí "čekej" odložit psa na kopci nebo pod kopcem a přivolat si ho teprve, až se v klidu vysápeme nahoru nebo dolů. :-) Zesílený důraz na odložení, pokud se pes začne hýbat nebo pokud pomalu reaguje, je u čekej "Č" a u zůstaň "ZU". Podobně třeba u sedni je "S", k noze "K" a nesmíš "N". Tyhle zkrácené formy se dají použít také v situaci, kdy se nechceme chovat moc hlučně, pak to ovšem na okolí působí přímo magicky, když pes poslouchá na jedno písmenko. :-D

...se s Ajkou "loučíme" při odchodu?

Odcházení od psa je třeba vždycky přizpůsobit tomu, jak konkrétní pes reaguje. Ursín třeba rozloučení vždy potřebuje, protože když mu jeho člověk odejde a neoznámí to, Ursín naříká a ničí věci. Ajku jsem od začátku, kdy se mnou byla v kanceláři, učila na větu "buď hodná, přijdu". Znamená to pro ni, že jdu na chvíli do prodejny a zase se vrátím, a ona nesmí opustit prostor kanceláře. Takže už to má spojené s tím, že sice zmiznu z místnosti, ale neopustím ji a zase se k ní vrátím. ;-) Proto stejnou větu říkáme i při odchodu z bytu. Má to už spojené s určitou zkušeností z kanceláře a aspoň není vyděšená, že jsme zničehonic zmizeli a ona neví, kde jsme. Kromě toho Ajku z bezpečnostních důvodů při odchodu zavíráme v předsíni stejně jako ji tam zavíráme na noc, takže odejít bez povšimnutí by asi šlo dost těžko.  ;-) Jinak ji před odchodem nijak nenutíme třeba sedět, ležet nebo být v pelechu, to jen výjimečně, když kolem nás při obouvání lítá jako neřízená střela a hrozí vyražení zubů (našich). Při návratu se na ni ani nedíváme, abysme jí nezavdali příčinu na nás skákat nebo učurávat radostí, a věnujeme se jí až za chvíli běžným způsobem, jako bychom nikde pryč mezitím nebyli.

 ...jednou Ajku přivoláváme ke mě a jindy pojď sem?

Ke mě je svatý povel, na který pes musí za každých okolností zareagovat. Proto teď ve štěněcím věku, když se Ajka zrovna věnuje něčemu zajímavému nebo má "odbojnou" náladu anebo taky když zrovna nepotřebuju, aby přišla úplně předpisově, používám povel "pocem". Když použiji "ke mě", dělám to proto, že vím, že zrovna v tu chvíli Ajka dává pozor a určitě přiběhne. Jednoduše aby neměla možnost se naučit, že povel "ke mě" se nemusí pokaždé splnit a já na ni vlastně nemám žádnou páku, když povel nesplní a dál si dělá svoje...

...nenecháváme Ajku víc vylítat navolno bez vodítka?

Z mnoha důvodů. Ten hlavní je její štěněcí neopatrnost. Nedává si zatím na sebe vůbec pozor a neradi bychom ji neustále někde zachraňovali a léčili z různých zranění. Navíc Ajka je srabík, pokud k ní běží nějaký pes, čeká hned to nejhorší a bezhlavě začne prchat, i když je to jen radostné přiběhnutí za účelem seznámení a hry. No a my přece jen žijeme ve městě, které je plné aut, cyklistů a jiných pojízdných nebezpečenstev. Když by taková vyděšená letící Ajuška vpálila pod auto, asi bychom ji těžko dávali dohromady... :-(

...po ní pořád něco chceme?

Ale tak to vůbec není! :-D Neexistuje, že bysme ji drilovali nebo trénovali delší dobu v kuse. Ve skutečnosti je naše procvičování povelů velmi zřídkavé a vždy v rámci nějaké hry, lítání, společných radovánek. Všechny povely, které jsme hned zkraje Ajku naučili, jsou pro naše každodenní cesty Brnem životně důležité a díky tomu, že je vlastně neustále nenápadně trénujeme v rámci běžného pohybu po městě, jízdy MHD, pracovní doby v kanceláři nebo jiných povinností a zábav, Ajka si vlastně ani moc neuvědomuje, že bychom něco trénovali nebo procvičovali. Prostě je to běžná součást našeho života a Ajka je díky tomu nesmírně vyrovnaná a dovoluji si říct, že šťastná. :-) Ví, co smí a nesmí, snaží se to dodržovat a díky tomu je vlastně pořád dokola chválena, což jí působí nemalou radost. Zaměstnává si přitom mozek, což je mnohdy únava větší než fyzická, a proto nepotřebuje každou chvíli lítat a řádit jako černá ruka, navenek proto leckdy při cestě městem nebo během jízdy dopravním prostředkem působí dojmem neuvěřitelně klidného štěněte. Ale co si budeme namlouvat, zdání klame milý pane, však my dobře víme, co ve strakáčovi vězí za čerítka ;-)