České strakaté Švýcarsko
Naše dovolená s pejsky v NP České Švýcarsko.
Na dovču v nekonečných hvozdech pískovcových kaňonů jsme se moc těšili. Podařilo se nám objednat počasí přímo protekční, davy turistů jsme přesměrovali na nejprofláknutější trasy a vyrazili do méně navštěvovaných končin v srdci národního parku. Cesta z Brna trvala vlakem jen něco málo přes 4,5 hodiny a pak necelou hodinku busem z Děčína, spojení přímo luxusní, navíc děčínský dopravní podnik narozdíl od mnoha jiných pejskařům přeje, a řidič neměl problém ani když se mu do vozu sápal už čtvrtý pes! Přestože jsme původně plánovali zůstat v kempu a paprskovitě vyrážet do okolí, nakonec jsme plány změnili právě proto, abychom se vyhnuli komerčním místům - jinde vlastně kempy nejsou, a penziony - to není nic pro nás a naše dva chlupatce. :-)
Hlavní trasy našeho putování byly dvě - po modré z Rynartic do Brtníků a pak po východnější části NP opačným směrem za využití různých značených i neznačených cest z Brtníků přes Kyjov do Jetřichovic. Samozřejmě s krátkými denními úseky kolem deseti kilometrů a následné odpadnutí někde bokem mimo chráněné oblasti, jak nám příroda a počasí umožní. Šetřili jsme klouby naší pejsky i moje kolena, nicméně jednou jsme si pěkně naběhli, ale hezky po pořádku.
Cesta z Brna byla naprosto pohodová, i když v narvaném ECčku jsme s našimi dvěma psy a krosnami působili jaksi... ehm... nepatřičně. A to nemluvím o cestě zpět, kdy jsme byli špinaví, zaprášení a takoví jaksi použití. ;-) Když jsme se šťastně vysypali v Rynarticích, přepadla nás euforie z toho, že jsme fakt docestovali a že jsme venku, v lese, v písku, v tichu... Pejsci byli také v euforii, Ursínek občurával každý plot a Ajka radostí chtěla zavraždit všechny listy trávy kolem cesty. První nocleh byl ještě mimo naši trasu, Ajka dostala svetr, aby v noci nezmrzla, zastrčila jsem ji do spacáku a pak jsem o ní až do její večeře nevěděla. A po večeři se vyčurala, zavrtala do spacáku a nevystrčila ani nos. Na noc jsme si každý na sebe navázali jednoho psa, kdyby náhodou dostali chuť jít někam courat, prozkoumat okolí nebo lovit zvířátka okolo, ale jak se ukázalo, jaký pán - takový pes... Zatímco Ursín asi za celý týden moc nenaspal, při každém šustnutí hlídal, jestli se někdo nebo něco neblíží, a Radovan mi ráno vždy podával zprávu o tom, jak daleko od nás stál řvoucí říjný jelen a jak kolem Ajky chodil mlaskající divočák, já s Ájou jsme všechno prospaly. :-D Akorát narozdíl ode mě Ajka zavedla očistný budíček - kolem půl třetí (někdy ovšem zaspala a začala později) dostala "lízací záchvat" a asi hodinu se vydržela olizovat a okusovat, prostě ranní hygiena. Samozřejmě patřičně hlasitá! Ke konci týdne se pak už Ajka otužila nebo já nevím co, a začala vymýšlet pitominy. Jak jinak nazvat to, že sebou ve spacáku házela jak na spartakiádě, během jediné noci sjela z nepromokavé podložky i se spacákem asi třikrát dolů ze svahu a pak to zvládla ještě několikrát už bez spacáku... Psí klouzačka na písku vážně! A skvělé probuzení, když vám vodítko cukne rukou a vy si v polospánku uvědomíte, že někde ve tmě visí na obojku pes odjetý někam směrem k dolině... :-D No abych Ajce nekřivdila, po návratu domů Ursín zase půl noci prochodil po ložnici, protože mu bylo horko, přitom tlapičkama na koberci šustil tak, že jsem byla taky v jednom kuse vzhůru. Takže Ajka:Ursín 1:1.
Ajuška se naučila bezvadně chodit "bezručmo" na vodítku připnutém na bederní pás batohu. Dostala svůj reflexní postrojek a k tomu amortizační vodítko (to není nic sprostého - prostě je částí vodítka guma, která tlumí cuknutí nebo tahání psa) a ovládala jsem ji jen povely. Občas bylo třeba ji i trochu usměrnit, ale řekla bych, že na svůj věk a strakáčí potřeštěnost byla prostě perfektní. Samozřejmě zkraty v poslušnosti přicházely obvykle v úplně nejvhodnější situaci, jako je například sestupování po mokrých kluzkých kamenech, kdy namísto obvyklého pomalého sestupu Ajka dostane akční náladu a trhá se mnou doprava, doleva, dopředu nebo střídavě všemi směry a já balancuju na kousku jedné nohy, snažím se zarazit teleskopickou hůlku do něčeho stabilnějšího než mokrého slizkého šutru a řvu přitom na Ajku, že přece měla jít dopředu a POMALU!!! :-) Občas jsem si tak říkala, jak je možné, že jsme si ani jedna nohy nezlámaly... Nebo si třeba takhle jednou jde strakatice ukázkově na boku (povel na bok = jít po pravé straně cesty) a při míjení německé rodinky se najednou rozhodne, že povel přestal platit, vyrazí směrem proti jejich dítěti s tím, že tam vedle něj u cesty je moc zajímavý kořen k očuchání. Následuje klasická ukázka dětské hysterie s pískotem, zvedáním rukou a vysokým poklusáváním jako při cvičme v rytme. :-) Naštěstí to byly ale opravdu jen výjimky a většinou byla Ajka spolehlivá a bezvadně ovladatelná. Dovolím si také zmínit jednu zajímavou věc: když byl s Ajkou nonstop celý den konečně jednou taky Radovan - obvykle s ní trávím celodenní směnu jen já - asi trochu přehodnotil názor na její povahu. Pamatuji si docela přesně, jak prohlásil něco v tom smyslu, že jsme si nepořídili českého strakatého psa, ale českého hladkosrstého foxteriéra. :-D
Fotoalbum - poslední vlk v Českém Švýcarsku...
Výlety se nám moc dařily, vůbec jsme nebloudili a díky perfektním mapám se nám dařilo využívat i zpevněné cesty mimo značené turistické trasy, takže jsme nemuseli uhýbat do každé dědiny, do které nás hnala značka. Potoků s vodou pro pejsky bylo všude dost, studánky se na nás i přes delší sucho smály, v údolích nás hladil vlhký chlad a mrkaly na nás krajky skal, na vršcích ševelily kapradiny, bzučely mouchy a sem tam se ozval nějaký ten ptáček, motýlci třepetali křídly. Podařilo se nám dobýt dvě zříceniny, třetí na konci našeho putování jsme už raději vypustili... Pochopíte hned, proč. Brtnický hrádek byl přístupný i se psy docela dobře (ale přiznávám, krosny jsme nechali u rozcestníku), zkázonosným se ale ukázalo moje přání dojít do Kyjova přes Kyjovský hrádek a dvě vyhlídky. Měla nás varovat už žlutá značka, tyhle žlutoznačkové spojince bývají občas...trochu náročnější. Už jste někdy lezli po kolmých kovových žebřících s krosnou na zádech a se psem? Ne? Doporučují tři z pěti psychiatrů! Cesta dlouhá asi 3 kilometry nám zabrala celé odpoledne... Kamenné schody, kovové žebříky, vyvyklané dřevěné prkýnkové schody v puklinách skal a mírně lezecký výstup na hrádek byly jen počátkem. Porůznu jsme odkládali krosny, odkládali psy, podávali si přes žebřík Ajku a chytali ji za nejnemožnější části těla jen aby nespadla, postrkovali po žebříku Ursína, přenášeli krosny průrvou tak úzkou, že jsme málem odrhli většinu materiálu boků batohů, pak jsme se vraceli pro psy, a tak dokola. Byla to veliká legrace. :-) Nad hrádkem jsme posvačili a těšili se na vyhlídky. Vyhlídky byly zarostlé a nebylo nic vidět, zato jsme si užili asi tak 1500 schodů porůznu kamenných, hliněných, dřevěných, nahoru a dolů, zase nahoru, pak ještě výš, úplně dolů do údolí a zase nahoru. Když pominu detail, že zrovna v tento den se mi ráno zablokovalo pravé koleno a nemohla jsem prakticky ohnout nohu, stejně nebylo boha, abychom Ajku jeden nebo druhý všechny ty schody přenosili. Takže jsem jí různě ukazovala, jak schody oběhnout, aby zbytečně nepřetěžovala lokty nebo naopak kyčle, a když to nešlo jinak, šla holt po schodech taky. Závěrečné posezení v Kyjově se sladkým dezertem a několika lahodnými nápoji nám zahojilo bolavé klouby, všichni čtyři jsme sledovali místní koťata, a bylo zase dobře. :-)
Poslední noc jsme si užili na vrcholku kopce s prémiovou hvězdnou oblohou, přežili jsme poslední úsek naší trasy vedoucí skrz davy turistů českých i německých, dále také výletníků kouřících, dětivlekoucích, funících, naparfémovaných a v lodičkách, dokonce i kotě na vodítku vedoucích. Pojedli jsme v Jetřichovicích a podobně luxusním spojením jako cestou z Brna jsme dojeli kolem půl jedenácté v noci na brněnské nádraží. ECčko bylo značně plné, prošli jsme do zadních vagonů, kde jsme našli kupé pouze se dvěma lidmi, chvíli sice zvažovali jestli si ty špinavce (nejsou to bezdomovci, třeba mají vši?!) pustí k sobě dovnitř, ale pustili nás a mohli jsme sedět. Pak nás průvodčí varoval, že tento vagon se v Praze odpojuje a my záhy zahájili strategický útok na vedlejší vagon, už v nádraží Holešovice než přijde další dav cestujících na hlaváku. Našli jsme právě téměř uvolněné kupé, nevím, proč poslední cestující po našem příchodu utekl z kupé úplně ven ke dveřím vagonu, když tam pak docela dlouho stál... :-D Byla to moc fajn dovča! :-))))
