Berounka 2011, převoz Ajušky do Brna
Sjíždění Berounky, převoz Ajky z Mařenic do Brna a její první dny ve Vlaštovčím hnízdě.
Letos jsme naplánovali na dovolenou Berounku. Jakmile to kamarádi zjistili, zajásali, a na poklidnou a krásnou řeku vzali děti dosud netopené a také psy dosud nevodomilné. Ve výsledku naše skupina vypadala tak, že na každé lodi byl buď alespoň jeden pes nebo alespoň jedno dítě. Naši zelenou jízdu nešlo přehlédnout.:-) Na 19 dospělců bylo 6 dětí a 5 psů (jeden Ursínek, jedna Orchidej, dvě veverky - rozuměj rezavé kavalírky Kerry a Shiny a jedna kříženka Bára Barbucha).
Protože přípravy na Berounku vrcholily ještě v noc odjezdu, Ursína jsme vyzvedávali až před půlnocí, do tří ráno balili a po půl čtvrté byl odjezd. Ursínek dobře věděl, že se někam vyráží a chudák také s námi jel nonstop a nespal - co kdybychom mezitím odjeli bez něj!! Kdykoliv v kuchyni zapískal Bobr, což on samozřejmě zapískal při každém zašustění sáčku nebo vrznutí ledničky, Ursín odložený v přesíni zvědavě nakukoval a byl nešťastný, že nemůže jít prozkoumat a ulovit to zvíře v kuchyni.
Ve vlaku jsme se hoďku vyspali, několikrát popřesedali z vlaku na vlak, a už nás čekal první z pěti dní na Berounce. Nejchladnější den, ale nám to nevadilo, aspoň nebylo horko a neopreny hřály dostatečně. Následovaly samé krásné dny, kromě líbivého okolí řeky jsme také navštívili několik přírodních zajímavostí, zámků, hradů, zřícenin, občerstvovacích zařízení a jiných kratochvílí.:-)
Berounku si všichni moc užili, líbila se i pejskům a dětem, poslední dva dny už ale bylo takové horko, že jsme museli zastavovat u břehu, pořádně namočit Ursína (bohužel u něj nejde použít stejná metoda jako na Orchi - chytnu za krk, vložím do vody, nechám chvíli plavat a vytáhnu zpět na loď) a teprve po jeho řádném ochlazení znovu vyplout. Po loňské zkušenosti na Lužnici s lodí Sambou jsme opět zvolili stejný typ lodi, tentokráte trojmístnou, protože dvoumístnou v půjčovně neměli. Ursínek si ji nemohl vynachválit. Oproti klasické kánoi je v Sambě moře místa, a v trojsedačkové teprve, takže Ursínek si mohl sedat, lehat, natahovat tlapičky a vůbec měl mnohem víc pohodlí, než by si vůbec v lodi mohl přát.:-)
O spoustě místa se ovšem jako obvykle nedalo mluvit v jeho předsíňce ve stanu, a to tam byl sám! :-D
Jakmile jsme dojeli poslední úsek řeky, čekal nás automaraton. Potřebovali jsme se dostat z Nižboru u Berouna do Mařenic pro Ajušku a pak domů do Brna. Nebyli jsme nadšení z toho, že pro Ajku dojedeme až navečer, ale nakonec se ukázalo, že cestovat s ní tu dlouhou štreku v noci byl asi nejlepší způsob, jak ji v pořádku a bez přehřátí dovézt. Šamani nám vyšli úžasně vstříc, v autě bylo vše nachystané tak, že zavazadla jsme naházeli na plošinu v zavazadlovém prostoru, celý zavazadlový prostor tak zbyl pro Ursínka a my jsme měli vyhrazené místo s Ajuškou na zadních sedadlech.
U Jeřábků jsme byli o půl osmé večer, chudáci už asi ani nedoufali, že vůbec kdy dojedeme. Ajka byla několikanásobně větší, než když jsme ji viděli poprvé, a taky o dost nohatější a vyšší, než vypadala na fotkách z posledního týdne. Nasazení obojku se setkalo s mírným nezájmem, mnohem zajímavější bylo okusovat Radovanovi bradu - Ajka je prostě na chlapy a miluje kousání vousů. :-D Radovana si zamilovala od první chvíle a jednoznačně si ho vybrala za pánečka. Do auta jsme Ajušku raději přenesli v přepravce, aby nám nedejbože cestou někde nezmizela mezi ploty...
Cesta proběhla lépe, než jsme čekali. Na klínech jsme rozprostřeli nachystané prostěradlo, k ruce dali několiknáct nachystaných hader na blitíčka a jiné nehody, připli Ajušku na vodítko a vyjeli jsme. První točky nás ujistily o tom, že Ajce jízda autem nevadí, její jediný zájem bylo oblézt a ochutnat všechno v autě a hlavně se dostat dozadu za Ursínem. Když pochopila, že ji opravdu nenecháme jinde než na našich klínech, tak spoň občas vystřelila Radovanovi na rameno a zakvílela na Ursína. Ursín vždy okamžitě vyskočil na všechny čtyři a začal kňučet taky. Připadali jsme si jak v ZOO. Naštěstí toho Ajuška po chvíli nechala úplně, vydávila ze sebe přebytečné granule a pak už zbytek cesty kompletně prospala. Zastávka na pití a venčení se změnila na zastávku na pití a čuchání, při té příležitosti se Ajka poprvé podívala zblízka na vlak a nevypadala nijak vyjukaně. Doma okamžitě identifikovala pelech, jeho tloušťka se jí velice zalíbila, praštila sebou o něj a spala jak zabitá.
Po ránu nás čekalo zběsilé vytí spojené s křivdou, že musí být zavřená v jedné místnosti s produkty svého metabolismu... :-D Toto nás ovšem čekalo vícekrát, když jsme si nevšimli, že zrovna hledá vhodné místo k vyprázdnění - jako pravá dáma odmítá odpočívat u hovínek... :-D :-D :-D
Na první vycházce nás mile překvapila, jak rychle a snadno pochopila smysl obojku a vodítka, že my teď k ní patříme a že divné věci, které potkáváme, ji pravděpodobně nebudou chtít sežrat.
Vůbec neřešila auta, autobusy, šaliny, jen malinko se pozastavila nad cyklisty, dětmi, kočárky a nejvíc se bála psů. :-) Hned u první vycházky jsme jí ukázali budoucí kamarádku - řeku, kolem Svratky budeme dělat výlety často, tak ať si potřesou tlapičkami. Prošlo to doslova, Ajku voda i břehy moc zaujaly, ale když zjistila, že se jí přitom namáčí packy, bleskově je otřepala a pali zpět na břeh!
Protože jsme byli z cesty a nedostatku spánku dosti zpitomělí, zašli jsme si sednout do Pijavy na kofolu, když už to bylo tak blízko, nemohli jsme odolat a doplnit tekutiny a kofein. I tady se Ajka ukázala jako pravý nebojácný pes do nepohody, nevyděsilo ji ani množství lidí, ani nezvyklé prostředí, obkroužila stůl, našla nejchladnější místo, zalehla a doplňovala síly.
Seznámení s Bobrem se zatím ukázalo jako předčasné, napřed si k němu nadšeně čuchala, ale jakmile začal kvíkat, byla odvaha tatam a Ajka se rozhodla, že většího bubáka v životě neviděla. Tak jsme chvíli nechali Bobra na jejím pelechu, aby si aspoň zvykala na jeho pach, a odložili jsme seznamování na jindy, zážitků bylo až dost.
Na druhý den nás kromě čurvycházek čekala cesta k naší dvorní paní veterinářce, tak si Ajka vyzkoušela i delší jízdu busem a také šalinou. Bylo strašné horko, tak většinu přesunů nechodila po svých, prošla se vždy chvilku, pak zakníkala, že už toho má dost, nechala se vzít do náruče a měla to jako vyhlídkovou vycházku. Domluvili jsme si očkování, odčervení i spotík proti klíšťatům (lezoucí na vycházce obíráme několikrát denně, úroda je letos opravdu hojná) a vyrazili jsme zpět domů. A zítra, zítra Ajušku čeká první den v práci! Uvidíme, jak mi pomůže chystat balíčky... :-D