Adrenalinový víkend

Jsou takové dny...

Plánem posledního červnového víkendu byl 32 km přechod přes Buchlovské hory. Cílem bylo v pátek dojet do Jalubí za příbuznými, v sobotu pomoci s úpravami na hřbitově a pak hned vyrazit na vandr. Krosny nabaleny, dřívější odchody z práce domluveny, odjezd vlaku z Brna o půl druhé. V jednu Terezka nakoupila jízdenky a bagety do vlaku a potkala se s kamarády - Snagi, Lukášem a Ajčinou akití kamarádkou Airi. A vykládali a bavili se, psice si hrály, mezitím přišel Radovan a pomalu byl čas se sbírat. To ale nebyla pravda, protože byl čas se rychle sbírat. Terezka si špatně zapamatovala odjezd vlaku a tak jsme se k odchodu na nástupiště sbírali přesně v okamžiku odjezdu vlaku. Pohodový přesun se změnil v trysk, s krosnami na zádech, kytkou a se psem to šlo opravdu báječně! Když jsme doběhli na nástupiště, vlak tam ještě stál, byť už měl zavřené dveře. Radovan hned otevřel nejbližší a naskočil dovnitř, když se náhle vlak začal rozjíždět takovou rychlostí, že s ním běžící Terezka s Ajkou už prostě na nástup neměly šanci. Radovan odjel sám s kytkou, bez jízdenky a bez holek. Holky zůstaly na nádraží a běžely zjišťovat, jakým způsobem dojet co nejrychleji do Hradiště, aby odtamtud stihly odjezd autobusu do Jalubí. Nuž jistá možnost by tu byla, EC do Břeclavi, IC z Břeclavi do Starého Města a pak posun lokálkou. Zatímco si Ajka opět hrála s Airi na nádraží, Radovan rozkládal s průvodčí, jak je vůbec možné, že se nám ještě otevřely dveře, když vlak už měl odjíždět... 8-)

Úspěšně jsme se shledali v Hradišti, Radovan mezitím stihl nakoupit sýry, víno a jiné pochutiny místní produkce a už jsme seděli v autobuse do Jalubí a dlabali bagety původně určené jako svačina do vlaku. Poté, co jsme se přivítali s příbuzenstvem, byli jsme pozváni na občerstvení do místní restauračky. Sice tam prý mají fenu Cane Corso, ale je to nejhodnější pes v celé dědině a se všemi vychází. No nechtělo se nám, protože podobné řeči jsme slyšeli tisíckrát a málokdy byly pravdivé, ale žízeň byla, horko taky a když už jsme byli pozvaní... Došli jsme na zahrádku, Nikita místní psí vládkyně se asi na tři vteřiny zadívala na Ajku...a skočila po ní. Než jsme fenu z Ajky strhli, měli jsme ubohou stračenku jen na třech nohách, na levé přední s prokousnutím na třech místech. Terezkou tak cloumal vztek, že to vypadalo, že nejspíš vybuchne. Po bližším prohlédnutí se ukázalo, že naštěstí zranění není katastrofální, jen jedna ranka byla hodně špatná - proražený nášlapný polštářek na tlapce. O poranění na psychice asi netřeba mluvit... Zranění jsme vyčistili, zatřeli Novikovem a dohodli se, že ráno se rozhodneme, jestli vandr zrušíme nebo ne. Zčistajasna jsme si ale vzpomněli, že nemáme kytku. Kytka holt zůstala v zavazadlové síťce autobusu, kterým jsme do Jalubí přijeli. Doufali jsme, že jezdí jeden řidič, který stíhá celý okruh tam a zpět a že poslední bus přijíždějící o půl sedmé bude ten kterým jsme přijeli a díky tomu nám naši kytici doveze. Vzápětí jsme už museli utíkat na mši a když jsme se po hodině a půl vrátili, ukázalo se, že Ajka celá vystresovaná po tom napadení skoro celou naši nepřítomnost strávila zoufalým vytím... Ach jo, rozšířené zorničky a úplně ledové packy vypověděly hodně o síle jejího strachu. :(

S ohledem na míru psychického vypětí a vyděšenosti směla Ajka poprvé strávit noc s námi v posteli. Nevím proč, ale tvářila se, že je to přece samozřejmé! :D Ráno po vycházce jsme packu pečlivě prohlédli, znovu očistili a zatřeli Novikovem. Rány vypadaly dobře, bez známek zánětu a klidné, jen na tom polštářku bylo vidět, že to strakatici dost bolí, po potření Novikovem jí cukalo v celé pacině. Díky umístění ranky v části polštářku většinou nedosedající na zem jsme se rozhodli, že vandr nezrušíme, a vyrazili pomáhat s úpravou na hřbitov. Dokonce jsme měli i naši kytku, opravdu se vozila v autobuse a Boženka nám ji úspěšně vyzvedla v tom posledním přijíždějícím autobuse předchozího večera. Nakonec jsme na hřbitově strávili celé dopoledne a na první část našeho výletu jsme vyráželi až po třetí odpoledne. S vidinou šestnácti kilometrů kopcovitým terénem s krosnami natěžko jsme vyrazili co nejsvižněji, abychom vůbec došli na místo plánovaného noclehu. Na začátku cesty Ajka trochu pokulhávala, ale rychle se rozešla a pak už by nikdo nehádal, že má něco s nějakou tlapkou. Cesta byla krásná, všichni jsme si ji užívali, a v osm večer jsme byli na Buchlově. Hrála tam zrovna trampská kapela, tak jsme si příjemně poseděli u kofoly a na místo noclehu jsme dotlapkali až k desáté večer. Naplánováno jsme měli přespat v přístřešku Na Pile, hned u Račí studánky. Přístřešek je to prostorný, celý pionýrský oddíl by tam přespal! :D Střecha nad hlavou, stoly, lavice i krb, prostě perfektní zázemí a hned u studánky, idylka!

Všude se vždy píše a říká, že se nemá rušit zvěř. Nevím, nevím, ale ve Chřibech to funguje obráceně. Sotva zapadne slunce, začne rušit zvěř vás. Když si chcete po setmění odběhnout do lesa, pomalu abyste se prodírali davy srnčí, která na vás štěká a tváří se naštvaně. Jakmile zalehnete, ani tak nemáte klid. V našem přístřešku za krbem bydlela rodinka plchů. Byli tak úžasně hluční, že to střídavě vypadlo, že se střecha přístřešku rozpadá nebo že na nás útočí komando splašených veverek. :) Nad ránem už se natolik osmělili, že nám běhali po moskytiéře a snad z toho i legraci měli. Ajka jen otevřela jedno oko a spala dál, prý je na návštěvy ještě moc brzo a ona se bude zajímat až o mouchy, jen co začnou lítat. Když jsme u snídaně běhali s foťákem a fotili jednu plší fotku za druhou, Ajka si teprve všimla, co sledujeme. A dostala křeč. Strašně, strašně moc by chtěla ta malá zviřátka očuchat, prozkoumat nebo ulovit. Zlí pánečci zakázali! ;-)

Nedělní cestu jsme zahájili po důkladném nasnídání, doplnění vody a zahlcení foťáků plchy. Ajčina packa vypadala skvěle, sluníčko svítilo a komáři pili krev. Terezka si vzpomněla, že samonavíjecí vodítko zapomněla u příbuzenstva v Jalubí. První část výletu vedla překvapivě dlouho do kopce a tempo postupu bylo příšerně pomalé. Na Cimburku jsme se potkali s nevrlými malými fenkami slečny prodávající lístky, Terezka vytočená jak vrtulka prohlásila, že už ji všichni nevychovaní psi se... ehm vadí, praštila krosnou na zem a vyhlásila prohlížení hradu po jednotlivcích. :D Než Radovan Cimburk prošel, tak se Terezka uklidnila, nakrmila Ajku a hrad si také prohlédla. Cestou zpět Radovan na štěkající a zuby cvakající malé smetáčice zařval tak, že nás obešly veeeeeeeeelikým obloukem. :o)

Od Cimburku už vedla červená hřebenovka po nádherných pohodlných lesních cestách, žádný štěrk a asfalt a šlo se nám skvěle. U poslední studánky jsme doplnili vodu a podle houstnoucích mraků očekávali v horkém dni mokré osvěžení. Bouřka nás chytla v posledním úseku cesty. Závěrečné čtyři kilometry jsme šli deštěm, což by nám tak nevadilo až na to pšeničné pole, kterým vedla značka asi půl kilometru. Dokonce i Ajka nevěřícně koukala na své zadní tlapky, na kterých měla mezi prsty nalepené nánosy mazlavého polního blatíčka. :D Klesali jsme značně a také rychle, a do Bohuslavic jsme přišli asi hodinu před odjezdem vlaku. V místní hospodě byl zákaz psů, zakotvili jsme tedy stylově pod lípou a popíjeli kofolu "na stojáka". Ajka sezobla zbytek své svačiny a okamžitě zaujala pozici klubíčka a kupodivu neměla ani zájem jít se seznamovat s velice přátelsky naloženým čau-čauem. Tomu se říká skutečně unavený strakáč! Po cestě domů se nám snad už nic nestalo nebo pokud stalo, tak jsme si nevšimli. I tak to byl neskutečně nabitý víkend! :)

Fotogalerie z víkendu je tady.