14 měsíců

Ajuška rok ve Vlaštovčím hnízdě.

Už je to rok, co jsme si Ajku dovezli do Vlaštovčího hnízda. To stojí za další shrnutí!
Co jsme čekali a čím nás Ajka překvapila:
Tak na prvním místě je třeba říct, že jsme opravdu nečekali, že bude strakáč TAK aktivní. Většina kamarádů říká, že je Ajka šílenec. My říkáme, že je hyperaktivní, a když běží už dvacáté kolečko tryskem, většinou nám uklouzne, že je prostě magor... Na druhou stranu, pokud nemá podmínky k běhání, je v práci nebo doma, zabaví se sama hraním s hračkami, jen občas přijde otravovat, že chce házet míček nebo se přetahovat o bavlněný uzel. Jinak o ní člověk ani neví, prostě pohoda. Mezi psy ji popadne nadšení z představy nekončících honiček a her, takže selektivně vypíná sluch (lidi nevnímá, jenom psy). To poněkud ztěžuje naše snahy o výchovu a výcvik, na cvičáku bývá většinu času Ajka "mimo" a je třeba se s ní ve chvílích mezi cvičením potahat o pešek nebo ji zabavit cvičením očního kontaktu, jinak začne kňourat zoufalstvím, že je kolem TOLIK pejsků a ona si s nimi nemůže hrát. Borderky kvílí, že jiní psi pracují a ony ne, Ajka kvílí, že jiní psi si jí nevšímají a že si s nimi nemůže hrát. :-D
Čím nás Ajka překvapila mile je to, jak úžasně se umí chovat, pokud není v dosahu pejsek. Opravdu. Je ohromně milá, přítulná a přátelská, miluje lidi všech velikostí a pachů, dokáže v klidu ležet na pelíšku na návštěvách, na trénincích (a to má pěkně hlasitou hudbu a dupání!) nebo v dopravních prostředcích, a dokáže přitom vypadat jako neskutečně poslušný a klidný psík.
Jako mnoho jiných strakáčů, má Ajka problém se samotou. Zkoušeli jsme různé metody nácviku a řekla bych, že největším pokrokem jejího prvního roku života bylo, když nastal přechod od hysterie "nenechávejte mě samotnou, určitě tu umřu pomooooooooc" doprovázeného vykulenýma očima a zběsilým pobíháním, k pouhému nadávání "vy si někam jdete na procházku a já tu mám trčet samotná, to nemyslíte vážně?!", kdy Ajka není hysterická, ale nechce se smířit s tím, že se nesmí naší určitě úžasné venkovní aktivity zúčastnit. Někdy začne vyštěkávat hned, někdy jen kňourá, někdy je v pohodě. Jsem opravdu ráda, že bylo v plánu brát si psa do práce, protože si nedovedu představit, co by Ajka dělala, kdyby musela být víc jak deset hodin zavřená sama v bytě. Její vytí se krásně nese panelákem z našeho osmého patra až do přízemí... Když začaly u Ajky problémy s nářkem o samotě, začali jsme jí při ponechání doma o samotě nechávat vždy s kousací kostičkou z kůže, kterou Ajka odmala zbožňuje. Právě díky kousacím kostičkám se dokázala zbavit takové té zoufalé hysterie a strachu ze samoty jako takové. Když viděla, že se někam chystám a zavírám dveře do pokojů, nadšeně začala hopsat kolem a těšila se na kostičku. Získali jsme tolik času ticha, kolik času jí zabralo kostičku chroustat. Pak se většinou rychle začala nudit a zase kňourala nebo štěkala. Další pomoc následovala vzápětí - protože Ajka začala řešit už jen to, když jí odcházím já (ne samotu jako takovou) - přidali jsme metodu "pomocného dozoru". Odešla jsem pryč, třeba na nákup, a doma zůstal Radovan, který při pokusu o hlasité projevy Ajku okřiknul. Takto vydržela doma v klidu i několik hodin. Teď nejnověji zkoušíme varovnou funkci elektrického obojku. Funguje to podobně, jako dálkově ovládané obojky používané např. na výcvik loveckých psů nebo pro psy agresivní nebo neodvolatelné a lovící zvěř. Pokud Ajka hlasitě štěkne nebo zavyje, vibrace hlasivek obojek spustí, ozve se varovný signál a poté přijde malý elektrický impulz. Prozatím ji na obojek učíme, dostává ho jen na krátké několikaminutové pobyty o samotě, ale musím říct, že z výsledků jsem nesmírně překvapená. Pouze napoprvé Ajka štěkla (následovalo pípnutí a vzápětí nejslabší impulz), a od té doby, jakmile má obojek na krku, je naprosto v pohodě. Když se vrátím do bytu, za dveřmi čeká úplně klidný pes vrtící ocasem, bez jakékoliv známky stresu. Buď je natolik inteligentní, že si okamžitě spojila funkčnost obojku při prvním použití, nebo má nějaké klidnější období. Čas budeme postupně prodlužovat a uvidíme, co bude dál.
Co se týče lovení, malá Ajka se mohla zbláznit z ptáčků, zatímco zvěře si nevšímala. Poslední dobou už zvěř řeší, ale pokud s sebou nemáme jiného psa, který rád loví (to je hrůza, jak Ajka napodobuje chování jiných psů), tak ji bez problémů zastavíme na povel a ona jen kouká a nevyběhne. Ptáčky už také jen sleduje, ovšem pokud málem šlápne na kosa a ten jí vyletí zpod nohou, nemůže si pomoct a skočí za ním. Také jsme zjistili, že je opravdu velmi málo vnímavá k bolesti - zatímco každé zalechtání na kůži velmi vnímá a řeší, bolest dokáže absolutně ignorovat, pokud už není tak velká, že třeba nemůže na tlapku ani došlápnout. Po každé větší honičce se psy je proto třeba ji prohlídnout a ošetřit různá drobná zranění, o kterých Ajka dělá, že vůbec neví. Na druhou stranu, návštěvy veterináře ani očkování neřeší, ale vadí jí různé lechtavé úkony. :-) 
Jaká máme psí pravidla: Doma má Ajka vymezený svůj prostor - tím je předsíň. Pokud dostane povolení, smí být i v obyváku, do kuchyně ani ložnice nesmí vůbec. Pohyb je povolen pouze po zemi, neexistuje, že by Ajka vyskakovala na křesla, gauč, kradla jídlo ze stolu, lustrovala nám batohy nebo si hrála s jinými věcmi než se svými hračkami. Na tulení na klín nebo do postele smí být Ajka pouze vynesena v náručí, aby si nezvykala vyskakovat sama, kdy se jí zachce. :-) Pokud je doma sama, je zavřená v předsíni bez možnosti vstupu do jiných místností. V práci má "dopolední klidový režim", po snídani si chvilku hraje, pak zaleze do své nylonové boudičky, kde ji zavřu až téměř do konce pracovní doby. Ajka spí, občas se probudí, pohraje si s nějakou hračkou - má tam na to spoustu prostoru - a zase usne. Venku se pohybuje na osmimetrovém vodítku, jednak zatím není dobře odvolatelná od psů ze hry a jednak ji bohužel mnozí psi bezdůvodně napadají. Takto nehrozí, že vyděšená Ajka poběží x kilometrů neznámo kam a třeba i přes rušnou silnici. Navolno chodí na přehledných místech, kde je vidět dodaleka, zda se potenciální agresor neblíží. Do cca. 11 měsíců stáří bylo ale vypuštění navolno téměř tabu - Ajka vyrazila tryskem neznámo kam prostě jen pro radost z běhání. Odvolatelná byla pouze na její oblíbenou pískací hračku, nebo jsme ji pouštěli na vycházce s jiným psem, v jehož blízkosti se držela. Ajka prostě postrádala jakýkoliv smečkový pud týkající se lidí - držela se jen v blízkosti psů, nás neřešila. Metody schování se štěněti, aby pánečka hledalo, vyděšené, že je najednou venku samo, naprosto nefungovaly. Ajka věděla, že celý svět je plný zajímavých lidí a hlavně PSŮ, takže na nějaké pánečky z vysoka... A pokud si hrála se psem a my začali utíkat pryč, vůbec to nezaznamenala! Až po prvním hárání se změnila, na vycházkách si nás začala po očku kontrolovat, kde nás má a jestli nejdeme jinou cestou. Také už může chodit navolno bez toho, že bychom museli očekávat zběsilý úprk neznámo kam.

Venku jsme odmala pracovali na zákazu požírání čehokoliv, téměř nic už si nedovolí ochutnat a pokud ano, tak je to většinou smrad vysoké psí atraktivity, ale i tak je Ajku možné bez problémů odvolat. Také ji učíme nebrat si jídlo nabízené z ruky cizích lidí, což ale díky její nesmírné přátelskosti k lidem není oříšek, ale přímo kokosový ořech. Navíc příležitostí k tréninku je pomálo... Základní výcvik u Ajky spočívá především ve snaze naučit ji nevnímat psy kolem, ale zato vnímat pánečky. Funguje to pouze v případě, že jsou okolní psi nehybní. :-D Jakmile některý pes vypadá, že by si mohl mít chuť hrát, Ajka je připravena kdykoliv vystartovat a přidat se... Ajčiným nejneoblíbenějším povelem je "lehni", odmala k němu má vysloveně odpor, hned za ním následuje "zůstaň". O samotě umí nádherně zůstat odložená, ale jak je mezi psy, nechce zůstat ležet za žádnou cenu. Jestli my se někdy dohrabeme k nějakým základním zkouškám výcviku, budu už mít asi hlavu plnou šedin a léky na uklidnění v kapsičce! :-D