Střípky z léta

Jak jsme si užívali.

Letos si Ajka užila spoustu parádních výletů. Hned na konci května ji její strakatý kamarád Fanouš pozval na výlet k moři a Ajka byla tak hodná, že nás vzala s sebou. Byl to sice jen rychlý výpad na několik dní, ale užili jsme si velice. V plánu pochopitelně nebylo polehávání u moře, když nás Ajka vzala na dovču s sebou, bylo jasné, že hlavní náplní budou výlety. Cesta s Martinem a Fanouškem byla naprosto báječná, jen ji Ajka musela strávit zavřená v přepravce, neboť hrozilo otočení auta způsobené dvěma dovádějícími strakatými psíky. :D

Martin s Fandou nás vzali do krásného a ke psům velmi přívětivého kempu v Chorvatsku, na hranici přírodního parku Kamenjak. Plán výletů byl tedy jasný a park musel být důkladně prozkoumán. První den byly vlnky na moři malé, psíci se nadšeně a často koupali, pánečci samozřejmě také po cestě neopomínali na smáčení ve slané vodě. Druhý den už jsme výletovali bez Martina a Fandy, ti totiž prohlásili, že na dovolené je třeba také odpočívat a že jeden zničující výlet jim prozatím stačil. My jsme tedy vyrazili na průzkum druhé poloviny poloostrova, kde na nás čekaly stopy dinosaurů v pobřežních skalách. Na této straně Kamenjaku ale foukalo jak o závod a vlny byly vysoké, s čímž Ajka nechtěla mít nic do činění, dobře si pamatuje rumunské vlny, které ji ještě jako štěndo zalévaly i s hlavou. Takže plavat už nešla a i když jsme do ní po cestě lili vody co se vešlo a občas ji také tak trochu proti její vůli namočili, měla asi docela obstojný úpal. To my ale také. Večer jsme se do kempu vrátili zničení a Ajka, když uviděla nadšeného Fanouška, který si s ní chtěl okamžitě hrát a honit se, skočila šipku do stanu a odmítla s kýmkoliv komunikovat! :D Pravda, ani my jsme asi moc společenští nebyli... :o)

Závěrečný výlet k amfiteátru v Pule byl velmi příjemný a cesta nám pak hezky ubíhala, než jsme se dostali do parádní slovinské kolony díky uzavřenému tunelu na dálnici. Tak jsme strávili dvě veselé horké hodiny v koloně, načež jsme si užili vyhlídkovou horskou objížďku Slovinskem. Tož tak. Příjezd do Břeclavi byl již notně pozdní, rychlým rozhodnutím jsme využili pohostinnosti našich dvou průvodců a do Brna vyrazili až v pondělí ráno, rovnou do pracovního procesu. 

Krom spousty menších výletů s různými lidskými i psími kamarády jsme naplánovali na konec léta také jednu pořádnou dovču, občas je přece potřeba na týden vypnout! Vyrazili jsme tentokrát na Šumavu, kde jsme naposledy byli ještě s Ursínem a Orchi, vlastně rok před příchodem Ajky do naší domácnosti. Letos jsme se měli jako králové, protože namísto v kempu jsme byli ubytováni v hotelu. Nebyl to až tak nápad náš, ale hodné šéfové, která Terce k narozeninám věnovala třídenní pobyt právě v tomto šumavském hotelu. Vlakem z Brna na Šumavu je to nějakých sedm hodin, bylo proto hned jasné, že pobyt prodloužíme na týden, aby tak dlouhá cesta měla opravdu smysl! :o)

Minule jsme si na Šumavě užívali krásného letního, teplého a slunečného počasí. Letos jsme jeli začátkem září a užili jsme si Šumavu pršavou, mlhavou, větrnou a chladnou. Což nás samozřejmě od celodenního výletování nemohlo odradit, už tím spíš, že noclehy nebyly v malém stanu, ale v pokoji, kde lze všechno mokré krásně rozvěsit, aby schlo. Ale ono neschlo, bylo tam vlhko a taktéž s pokusy sušit tam houby jsme dopadli jak hubkaři... :D

Příroda ale byla nádherná a výlety stály za to! Pochodili jsme okolní nejvyšší vrcholky a nejzajímavější místa, podívali se na mlhu z rozhledny a nachodili spoustu kilometrů. V hotelu jsme byli tak vykrmováni, že jsme přes den prakticky nepotřebovali jíst, zato Ajka byla stále hladová díky chladu a neustálému pohybu, tak namísto tří krmení denně dostávala většinou hned čtyři dávky.

Ajka nám rozhodně neudělala ostudu - v hotelu byli v té době krom naší pesy ubytováni další dva psíci a narozdíl od nich si Ajka od ostatních ubytovaných hostů vysloužila spoustu pochval za slušné chování a neštěkání. Ke snídani nebylo možné brát psa s sebou do jídelny, zvýšili jsme tedy nároky na stračenu a její samotu a poprvé ji nechávali déle samotnou v cizím prostředí bez uzavření do přepravky, tu jsme s sebou opravdu nebrali. A byla pohoda. K večeři jsme ji vzali jen první den, pak už byla tak uchozená, že jsme ji v pokoji nechávali nejen u snídaně, ale i u večeře. A oproti ostatním ubytovaným psíkům, Ajka opravdu vydržela potichu a v poklidu čekat. Kdo ví, jaké potíže se samotou Ajka měla, jistě chápe ten obří pokrok. :)

Zažili jsme i pár zajímavých situací. Například setkání s kočkou psovražedkyní. To jsme si tak šli na autobus, abychom popojeli do Churáňova, a ejhle, na parkovišti (rozuměj autobusovém stanovišti) kočka. Nijak extra velká, ale způsob, jakým začala očima hypnotizovat Ajku, se mi vůbec nelíbil. Obešla jsem ji s Ajkou velkým obloukem, nač zbytečně kočku dráždit. No jo přátelé, ale kočka už se rozhodla Ajku lovit! Když jsem to řekla Radovanovi, začal se smát, jestli jsem se zbláznila. Na mou odpověď, ať se laskavě podívá na způsob pohybu kočky, že je to jasná příprava k útoku, se jen zasmál. No tak autobus měl je za chvilku, co teď, nacpala jsem se se psem do davu čekajících a doufala, že se nic nesemele. A kočka hypnotizovala Ajku a plížila se k nám. Přiznám se, že to už jsem začínala lehce panikařit, opravdu nerada bych šla s útočící kočkou do konfliktu, ještě navíc v davu lidí a když nevím, co kočka udělá dál. Kupodivu ale zasáhl místní stařík, který jak kočku uviděl, okamžitě ji začal odhánět. Ta tedy poodešla o dva tři metry zpět a stařík se ke mě otočil s tím, ať si na ni dávám pozor, že už podrápala několik psů... Přijel autobus, koupili jsme lístek, prošli dozadu a co se nestalo, kočka se jala blížit ke schůdkům do autobusu. To už bylo fakt moc! Naštěstí byla opět odháněna a po chvilce koukání do otevřených dveří autobusu přecejen odešla. Ale řeknu vám, to byla evidentně ostřílená kočka a dobromyslné telátko Ajka by při jejím útoku moc šancí nemělo...

Dalším vtipným zážitkem byl zážitek nepsí. V odbobí, kdy jsme na Šumavě byli, prohnala se krajem žaludeční viróza. Číšník k nám tuhle při snídani prohodil, že už i několika hostům je špatně od žaludku a nepřišli na snídani, tak jsme se jen smáli, že málo pijí alkohol - v takovém chladu jsme pochopitelně podporovali imunitu občasným hltem dobré domácí calvados z Valašska. Tato metoda nás navíc před jakýmikoliv trávicími potížemi vždy ochránila. Ne tak na Šumavě. Proti místnímu proběhnuvšímu viru naše imunita zřejmě neuměla zafungovat a ani calvados nepomohla. Když jsme jednoho rána sedli do autobusu směrem na Kvildu, bylo mi tak nějak divno. No za chvilku už se to dalo, ale v lesích nad Kvildou jsem se začala třást zimnicí a žaludek bolel. Byli jsme v tisíci metrech nad mořem, bylo asi 13°C, mírně pršelo, byla mlha a silně foukalo. Jestli jít dál nebo zpět vyšlo na kilometry skoro stejně, tak jsme šli dál vpřed. Za chvíli už bylo špatně i Radovanovi. Řeknu vám, byl to nejnáročnější výlet ze všech! Když jsme se dopackali do hotelu, skočili jsme šipku do postele a byli jsme rádi, že jsme rádi. Těch asi osm kilometrů bylo jak olympijský výkon! :D

Závěrečnou cestu ze Šumavy domů nám České dráhy dle svého dobrého zvyku okořenily výlukou, takže od České Kanady přes Vysočinu jsme se drkocali autobusem po okreskách. Ajka už ale byla tak utahaná po celém týdnu lítání po venku, že jí to bylo jedno. My to ostatně taky přežili, ale ty přesuny s bagáží, se psem a s dvěma plátěnými taškami plnými hub, ty teda stály za to!. :o)

Fotky z Chorvatska byly zmíněny už v dřívějším článku, fotky ze Šumavy jsou tady a tady. Můžete se také podívat na náš výlet do Pekla a fotky z dalších letních akcí.