Rok a třičtvrtě

Malá ponovoroční bilance. :o)

Ajce už je rok a třičtvrtě a další malé shrnutí se tak přímo nabízí. Za toho půl druhého roku, co máme Ajku doma, prošla strakatka velkým vývojem. Hlavně co se psychiky týče. Z totálního malého šílence, kterého nezajímá vůbec nic jiného, než okolní psi, se stala o něco méně šílená slečna, která už do jisté míry chápe význam "svých" lidí. Míra potrhlosti se vyskytuje ve třech stupních:

1) normální pes (v nepřítomnosti zajímavých vzruchů),

2) veselý pes (průměrný stav strakaté mysli)

3) totální magorek. Totální magorek nepoužívá mozek, kulí oči a lítá tryskem, jako by do něj šel elektrický proud.

Na přelomu roku jsou obvyklé bilance. My bychom si mohli dát tu práci a srovnat četnost návštěv veteriny s návštěvami cvičáků. Počítejte se mnou: červen - natažené vazy v koleni pravé zadní nohy, září - zvrtlá packa v kloubech nad prsty na levé zadní noze, říjen - zánět slinivky a konečně listopad - podvrtlé prstové kůstky na pravé přední. Kdybychom si vedli evidenci o všech návštěvách veteriny a srovnali to s počtem lekcí na cvičácích, no, nevím nevím, jak by nám ta bilance dopadla. Každý úraz na tlapce samozřejmě znamenal klidový režim, delší či kratší podle rychlosti hojení, rekordní délka je s aktuální přední nohou, která si vyžádala dva měsíce klidu a pak teprve bude možné pomalu začít zatěžovat.

Listopadový akutní zánět slinivky bohužel zanechal následky a musíme plně dodržovat slinivkovou dietu. Naštěstí to žádná katastrofa není a snadno jsme do dietního režimu vpluli. Jediná úskalí přináší zvýšená četnost krmení, nedostane-li psí trávicí systém svou dávku včas, může následovat podobná libůstka jako veřejné psí zvracení v restauraci nebo ublinkávání žaludečních šťáv skrz náhubek na podlahu v MHD. Nic, s čím by se v tu chvíli maximálně neviditelný páneček hravě nesrovnal za použití hadru (běžná to výbava psovodova batohu). 8-) Ovšem jak předcházet úrazům na tlapkách je horší věc, máme doporučené přední tlapky preventivně bandážovat a pokud možno nenechat Ajku bezhlavě lítat. Ha ha ha. Jako bychom měli popřít samotnou podstatu strakáče. Po skončení aktuálního klidového režimu máme začít cíleně posilovat - ideální bude dvacet minut rychlé psí chůze (nikoliv klusu, trysku, poskakování nebo čehokoliv mezi tím). Hledá se literatura s návodem k udržení strakáče v rychlé chůzi. :o)

Nicméně jsme díky všem těm úrazům dospěli k jednomu zajímavému zjištění. Ač jsme si to nikdy nedovedli představit, i strakáče je možné bez násilí udržet v klidovém režimu. První dva týdny jsou strašné. O tom žádná. Pánečci šílí a bijí hlavou do zdi, zatímco pes je zoufalý a nechápe situaci. Pak ale, tak po těch dvou třech týdnech, dojde k jakési psí rezignaci a i ten strakáč dokáže víceméně bez problémů fungovat v klidovém režimu. :o) Nesmí se ale objevit žádná vzrušující situace, od přátelsky a ke hře naladěného pejska je prakticky nemožné našeho k smrti znuděného strakatce odlákat.

Jak Ajka stárne, usazuje se jí povaha a "dostává rozum". Jako malá naprosto postrádala pud sebezáchovy i potřebu kontaktu se "svými lidmi". Čím je starší, tím je na nás navázanější. Ano, nepopíráme, hned několik měsíců klidového režimu tento vztah výrazně upevnilo a také prohloubilo problémy se srakatou samotou! :-D Ještě když byla Ajka malé štěndo, jakmile ji něco vyděsilo, pádila tryskem neznámo kam. Ajuška blížící se dvěma letům věku má už naštěstí většinou nápad ukrýt se u svých pánečků. Jupí! Jak jsme postupně zjistili, i přes občasné "totální výpadky proudu" je Ajka povaha velmi jemná, citlivá, ale také vzrušivá. Snadno se vyděsí a pokud se vystresuje, dá docela práci ji uklidnit a usměrnit. Chodit s ní po městě navolno, možná by ji už dávno přejelo auto, jak by uskočila v úleku před dítětem křičícím a běžícím náhle přímo na nás, nebo třeba když by jí za zadkem zadupal cestující honící svůj spoj MHD. Náš strakatý tajtrlíček holt potřebuje jistou míru ochrany, jinak by se mohl stát ohroženým druhem. :o)