Osm měsíců

A roste a roste!

V minulém shrnutí jsem psala, že si Ajka na Maxipsa Fíka nehraje. Teď už si tím nejsem tak úplně jistá. Přestože poslední dobou má spíš zájem o cvičení a s tím související dobroučké pamlsky, zatímco granule se stávají jen smutnou nutností (nejsou-li obohaceny kouskem voňavé psí konzervy), nepřibírá nijak závratně na váze, zato roste a roste. V kohoutku jsme jí naměřili už 49 cm, je tak vysoká, jako její táta Eda! :-D Chování se sice zlepšuje, ale pořád je to rozjívený puberťák...

Poslušnost: Přestože mi Ajka pořád přijde jako hrozné "ucho", které má problémy se soustředěním v přítomnosti dalších psů nebo jiných zajímavých vjemů, musím uznat, že Ajka dělá čím dál větší pokroky. Spoustu povelů, které byly problematické, už si upevnila, a každé nové cvičení je pro ni doslova odměna, naše učící hry opravdu miluje. Začínáme trénovat i zákusy, kdybychom si někdy chtěli vyzkoušet obrany, a Ajka začíná být opravdu dobrá - hra na držení a nepustění je jedna z jejích nejzamilovanějších a když se rozparádí, drží tak, že lítá vzduchem zakousnutá na pešku. :-) Začínáme polehoučku trénovat i stopovací hry, pořádné stopy ale začneme dělat, až mrazy povolí. No a puberta se vyřádí vždy nejlépe na cvičáku, mám pocit, že se Ajka před ostatními psy vyloženě předvádí. Dlouhodobé odložení vleže není problém doma, v práci, na ulici ani v lese, ale na cvičáku? Ani omylem! Takže na lekcích stále odkládáme vsedě. :-D No ale na nepříjemném materiálu a všech možných druzích překážek je Ajka nejšťastnější, vše zvládá přímo ukázkově a ostatní mlaďochy strčí hravě do kapsy!

Samota: Stále na ní pracujeme a měníme situace, místa, délku. Zkoušením různých variant osamocení jsme zjistili, že Ajka nemá vůbec problém se samotou jako takovou, ale má problém s fixací na mě (což je celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že mě doprovází opravdu skoro všude). Trochu jsme proto změnili přístup a kromě samoty jako takové trénujeme i dlouhodobý pobyt beze mě, kdy Ajka nedostane žádnou rozptylovací kostičku na kousání ani nic podobného, zato ale nad ní dohlíží Radovan (případně někdo jiný), kdo ji v okamžiku začínajícího stresu a pokňourávání usměrní a odvede pozornost jinam. Od minulého měsíce už Ajka udělala další skvělé pokroky, pořád to ale ještě není úplně ono, a tak trénujeme, vymýšlíme nové a nové situace a dále prodlužujeme čas osamění.

Vztah k jiným pejskům: Pořád si nejsme jistí, respektive Ajka si pořád není jistá. Pokud potká neznámého pejska, nikdy nevíme, jestli bude chtít utéct nebo se seznamovat. Náš výcvik "nebání se" ale už přináší ovoce, když se Ajka psa bojí, konečně začíná dělat to, co ji od začátku učíme namísto zběsilého úprku - přiřadit se k noze a hledat raději ochranu u pánečků. Tak snad se už přiblíží den, kdy se nebudeme muset bát ji pustit navolno s tím, že až uvidí nějakého psa, zabalí to, prchne a my ji budeme hledat na druhém konci města... Pokud se naopak Ajka rozhodne, že pejsek by měl být kamarád, umí občas projevovat nadšení takovým způsobem, že pak utíká ten druhý pes... :-)

Žravost: Ajka se tváří jako zkušený a vychovaný pes, s přehledem míjí pohozené kousky jídla, ať už jsou to sušenky, starý chleba nebo zbytek rohlíku se salámem, voňavé obaly, itelity, ubrousky a mastné talířky atd. Protože je ale náruživý čtenář pesemesek, chce si samozřjemě číst i vzkazy typu psích exkrementů. Což se ale značně nelíbí pánečkům, obzvlášť když vědí, že pro důkladné pochopení vzkazu je občas potřeba ho olíznout. Ajka ví, že to nesnášíme a zakazujeme, ale občas si prostě nemůže pomoct a začuchá se... Třeba budeme se svým úsilím opět úspěšní a Ajka si bude číst jen vyčurané vzkazy.

Vztah k lidem: Samozřejmě se nic nezměnilo na tom, že Ajka lidi miluje a děti ještě dvakrát tolik, už je ale natolik umírněná, že kolemjdoucí vůbec nijak neotravuje, pokud ovšem pominu občasné letmé čichnutí cestou, ze kterého mě občas berou čerti (zvlášť když si tak čichne k malému dítěti, které v zápětí dostane hysterický záchvat nebo ještě hůře, jehož maminka vzápětí dostane hysterický záchvat). Á propos, tak si vzpomínám, jak jsme šly po ulici, Ajka byla na dlouhém vodítku a měla povel jít po levé straně, kde začínal trávník. Nic zlého netuše si tak jdeme a najednou vidím protijdoucí maminu, kterak asi jedenáctiletého syna strhne z chodníku do silnice a vykřikuje něco o tom, že psi nesmí běhat navolno. Slušně jsem jí řekla, že mám psa na vodítku a že si jich ani nevšiml a běží si po trávníku, načež se mi dostalo vzteklé odpovědi, že když je pes na dlouhém vodítku, tak jako by byl navolno. Tož, na to vážně není co říct. :-D Jinak ale občas nastane situace, že se Ajka rozhodne, že jdeme určitě někoho vítat. A pak nemám snadnou cestu, protože musím být permanentně ve střehu, který kolemjdoucí Ajce připomene někoho známého. Stačí drobný pohyb rukou jakoby ji vyzýval a Ajka vystřelí provést vítací umývací rituál. Většinou to stihnu ukočítovat, ale bylo by fajn, kdyby Ajka začala rozlišovat lidi víc čuchem než zrakem, protože třeba s Radovanem si plete kdekterého chlapa... Zato Radovana poměrně často na ulici mine! :-D