Tříletá strakatá slečna
Třetí narozeniny naší strakaté.
Není ani možné, že jsou už třetí, Ajka je pro nás pořád strakatý puberťák! :)
Pravda je, že za posledního půl roku se Ajka hodně změnila. Asi ji už opravdu budeme muset začít brát jako dospělého psa. Psí štěňata a puberťáci už nejsou jen parťáky na hry a vzájemné honičky, ale pokud se chovají nepatřičně, namísto utíkající skvrny se z Ajky stane vychovatelka a nevhodnost chování psímu pubošovi rázem vysvětlí. Čím dál intenzivněji také Ajka projevuje svoji podřízenost a strach vůči neznámým psům, pokud se na ni netváří evidentně přátelsky. Nečekaně už také Ajka není zcela neunavitelná, ba naopak začíná být zcela unavitelná. :D Ne, že by se nadšeně nevrhala do všech honiček a řádění, ale hlavně sama neumí poznat, kdy má dost, a větší řádění potřebuje pak pořádně dospat. Čím dál častěji se stává, že se opravdu "přetáhne" a ještě druhý den je vidět, že sotva leze. S malou teriérkou Ginou je schopná se na zahradě honit tak dlouho, že pak Ajka málem ani nemůže dojít domů, jak se jí motají zadní nohy... A tak podobně. :o) Na jednu stranu je výhodné, že nemusíme denně dělat dlouhý výlet, na druhou stranu se ale ukázalo, že zničená Ajka odmítá spolupracovat, takže je nutné vycházky a aktivity rovnoměrně rozložit, jinak se o nějaké poslušnosti nedá moc mluvit. :o)
Z poslední doby máme různé zajímavé poznatky ze strakatého života. Třeba o štěkání, které jsme dva roky marně učili. Úplně marně ne, protože konečně už Ajka dokáže štěkat na povel, ačkoliv stále ji musí člověk chvilku hecovat, než vůbec strakatá vydá nějaký zvuk. :) Zato donutit Ajku být zticha při luxování, na které jsme ji postupně rozštěkali, to je asi úkol na další dva roky. Čím dál lepší a trvalejší výsledky máme s její samotou, Ajka vydrží bez paničky stále delší dobu bez jediného zakňučení. S jistotou se dá tvrdit, že čím je Ajka starší - unavitelnější - unavená, tím méně jí samota dělá problém. Ajka byla a je pro nás velkou školou, protože až díky ní jsme pochopili, že bezproblémová psí samota není pouze věcí pravidelného nácviku, ale že pochody psího mozku a psychiky jsou opravdu nevyzpytatelné...
Oproti tomu, Ajka je důkazem toho, že i na lidech nezávislé štěně lze vhodnou motivací "naučit" vyhledávání kontaktu se svými pánečky. Když si teď vzpomeneme na časy odměňování pozornosti! To jsme se v průběhu vycházek snažili Ajku motivovat k hlídání si nás a kontrole, jestli nás neztrácí - pochvalou a pamskem za každý pohled směrem k nám. Věřte nevěřte, byly časy, kdy v průběhu hodinové vycházky bylo možné Ajku za pozornost (pohled směrem k nám) odměnit stěží jednou, protože jediné co ji zajímalo, byl běh kamkoliv, a pánečci ji naopak nezajímali vůbec... :D Schovávání bylo v tomto směru jaksi neúčinné - s ohledem na to, že ani po dvaceti minutách jsme jí nechyběli... :D Ajka nás naučila, že zdaleka ne pro každého psa je tou nejlepší odměnou radost pánečka a pochvala, ale že i psí radost z pochvaly se dá naučit přes motivaci pamlsky! Začátky s Ajkou byly pro nás obrovská škola, ale o to více nás teď těší každý úspěch, ať už je to složená zkouška z poslušnosti, radostné provedení nového cviku, uposlechuntí v situaci, kdy bychom to nečekali, nebo jakýkoliv jiný pokrok... Dneska už je to úplně jiná Ajka, než jaká byla v "telecím věku". :) Se strakáčem se člověk opravdu nenudí a každý nový úkol může být pořádná výzva! :)))
