Strakatý rodinný sraz
Setkání s Ajčinou rodinou.
Když už jsme jeli na dovolenou přes celou republiku a octli jsme se tím pádem poměrně blízko Ajčiny rodné chovatelské stanice, navrhli jsme paní Jeřábkové setkání, aby se na Ajušku mohla podívat, jak roste a jak řádí. Pak nás napadl druhý plán, a to obeslat info i ostatním majitelům Cibulčiných strakatých potomků, jestli by nechtěli přijet také. Paní Jeřábková pak bude překvapená, že neuvidí jen jedno Cibulčino dítko, ale hned víc nebo snad dokonce všechny! Kvůli drobnému informačnímu šumu se bohužel informace o dalších účastnících srazu provalila, ale i tak myslím, že to bylo setkání velice příjemné, ač všichni dopředu věděli, kdo všechno přijede. ;-)
Setkání jsme plánovali trochu naslepo, protože kraj Lužických hor moc neznáme, ale nakonec jsme zvolili Velký Svorský rybník, který je dobře dosažitelný autem i vlakem a navíc podle fotek dostupných na internetu je nádherný. Co jsme nečekali a nevěděli bylo, že týden před plánovaným setkáním bude rybník vypuštěn. Ehm, chybička se vloudila. Díky tomu a hlubokým nánosům dosud ne úplně vyschlého bahna nakonec nedošlo k vypuštění všech strakatých pubošů, protože hrozilo jejich utopení v bahně vypuštěného rybníku. Kajícně přiznáváme, že jsme na sraz dorazili téměř s půlhodinovým zpožděním, mohly za to ale davy záploťáků ve Svoru. Cesta z nádraží měla jen asi dva kilometry, ale byly to dva kilometry lemované psy za plotem - a jeden větší než druhý a všichni řvali jak vzteklí. Takže projít Svorem k rybníku bylo jako chůze minovým polem, byli jsme z toho s Radovanem utrmácení jako bychom ušli kilometrů nejmíň pět. :-D
Na srazu jsme se potkali s Ajčinou mamkou Cibulkou a bráchy Árbím (Arbuzem), Burákem (Arašídem) a Fíkem (Afrikem), zbývající dva bráchové bohužel dojet nemohli. Všichni přítomní pánečkové byli super a byla děsná sranda, jak jsme se neustále vzájemně ujišťovali v tom, že šílené a potřeštěné chování našich strakatců je normální, že nejsme tak absolutně neschopní. Hlavním tématem bylo samozřejmě přivolání (taky vám vůbec nechce přijít když je mezi psama, jé a my už mysleli, že něco děláme špatně, tak to se nám ulevilo) a nechávání o samotě (zajímavé, jak na každého psa platí něco úplně jiného :-) ). Všichni naši puboši jsou stejní v tom, že jak se dostanou mezi psy, minimálně 15 minut jsou hluší a slepí (ano ano, nejen nám nepomáhá se schovat nebo utíkat od psa, protože si naší nepřítomnosti v tu chvíli ani nevšimne) a teprve po dostatečném vylítání a vyblbnutí jsou ve chvilce oddechu nebo nepozornosti ochotní vzít na vědomí také přítomnost pánečka. :-) Ukázalo se, že povahově jsou už teď každý docela jiný, nejpotřeštěnější byli jednoznačně Fík s Ajkou, Fíkovo lítání bylo přesně takové, jako když vypustíme na lítačku Áju.
bitva Ajky s Fíkem
Burák a Árbí si zase byli podobní v tom, že spíš než lítání je baví vzájemné přetahování a přetlačování, do dostihů s Ajkou se jim vůbec nechtělo. Takže Ajucha pookřála až s příchodem Fíka, protože konečně měla k sobě někoho ochotného lítat do sebezničení a prát se stejně dlouho. :-) Když pak Fík začal sondovat jinde, Ajka si našla aspoň klacík na kousání a to vám byla rychlost, s jakou se Fík vrátil a klacek jí chtěl brát! :-D Kluci už mají hlavu (hlavu?) plnou myšlenek mládeži nepřístupných, tak chudákům jejich pánečkům nastává těžké období zakazování testovat si své plemenné schopnosti na všem, co jim přijde pod tlapky... Jojo, dospívání je dřina. :-D
