Rok a půl

Ajce už je rok a půl, věřili byste tomu?!

Shrutí dvousměrné - jednak o tom, co si o strakáčích myslíme (měřeno podle Ajky a našich známých strakáčů a strakáčat) a pak, jaká je v tomto věku Ajuška.

Jaký je podle nás strakáč při pohledu na Ajku a její strakaté sourozence a kamarády?
Opravdu vořech, akorát s papíry. Aneb jak tomu říkáme, Vořech Vořechovič Vořechov. Každý strakáč je opravdu úplně jiný, ale každý si nese takovou tu rošťáckou vořeší povahu. Nemusíte se bát, že by vás chtěl strakáč s bezmeznou oddaností poslouchat! Je to pes s vlastní osobností, sice je rád u všeho dění ve své rodině, ale když zrovna vidí nebo cítí něco zajímavějšího, nemá problém si za tím odběhnout. Miluje veškeré aktivity, které mu nabídnete a bude je provádět s nadšením a leckdy až moc splašeně. Každý pes je jinak strakatý - to je jasné, ovšem jak jsme zjistili, je také každý i povahově jiný. Někteří jsou méně splašení, někteří více, někteří milují všechny psy, jiní jsou na kamarády vybíraví. Jeden na pánečkovi doslova visí očima, takže od něj neodběhne víc jak dvacet metrů, jiný si jde vlastní cestou a jen občas pohledá pánečka, jestli je pořád někde v dosahu (rozuměj v dosahu nejbližších několika kilometrů).
Často se v popisu plemene uvádí, jak je strakáč tvárný a přizpůsobí se i poklidným vycházkám s důchodcem. No dejte pokoj, to možná pokud to berete tak, že pes rotuje tryskem všude okolo, jen nejde vedle svého majitele! Mladého strakáče, který by šel pomaličku se svým pánem co noha nohu mine, vážně neuvidíte! Takže pro důchodce ano, ale jen aktivního! A se smyslem pro humor! Ten rozhodně nechybí všem strakáčům.
Stejně jako na vořecha, je nejlepší na strakáče vyzrát selským rozumem a lstí. Jakákoliv hra s ním vám pomůže naučit ho leckterý povel nebo kousek a ještě ho to bude bavit. A pokud provádí něco, co se vám nelíbí, stačí zapnout mozkové závity, vymyslet situaci tak, aby se psíkovi stala nepříjemnou, a máte vyhráno. Alespoň na chvilku, než vymyslí něco jiného. Strakáč se strašně rychle začne nudit, takže pokud ho (zvláště mladého) necháte celý den zavřeného na zahradě nebo v bytě, těšte se na nová a nová překvapení, jakým způsobem si psíček dovede hrát... Výsledky jistě ocení i vaše peněženka!
V popisu plemene se většinou dočtete, že je strakáč vhodný na prakticky jakýkoliv kynologický sport a jakoukoliv výcvikovou disciplínu. Je a není. Strašně záleží na tom, jakou povahu si zrovna ten váš ponese. Klidnější pes se záhy skvěle předvede v základní poslušnosti, obedience, canisterapii... Akční poděs bude perfektní na agility, coursing, flyball a podobně.
Je pravděpodobné, že vašeho strakáče bude bavit úplně všechno, co s ním vyzkoušíte, ale je víc než pravděpodobné, že zdaleka ne všechno mu půjde stejně dobře. My jsme nikdy neměli závodní ambice a pes je pro nás především parťák a kamarád na vandry a vycházky. I to ale předpokládá přinejmenším základní poslušnost, s čímž do jisté míry stále bojujeme. Nemůžu říct, že by Ajka nechtěla poslouchat, veškeré cvičení ji hrozně baví a moc dobře ví, co se od ní chce. Je ale tak hrozně závislá na psech, že se jen těžko dokáže soustředit víc, než pár minut... My se proto snažíme její mozeček přesvědčit, že i s pánečky může být taková legrace jako s pejsky, a aby se naučila na nás více soustředit, spíš než rychlostní zábavy vymýšlíme zábavy soustředící. Zkoušíme neustále něco nového, hrajeme si, přetahujeme se, učíme Ajku různé kousky, blbneme. Prozatím existuje pouze jediná společná zábava, při níž se Ajka dokáže absolutně odpoutat od psů okolo. Možná se budete divit, ale jsou to obrany. Nevěřte tomu, co říká spousta lidí, že na obranách se pes učí být agresivní a kazí se mu povaha. Možná pokud trénujete obrany služební, kde se agrese vyžaduje, nebo pokud narazíte na špatného figuranta. Ale když trénujete obrany pro posílení kořistnického pudu, bude je váš pes milovat, ať je to vlčák nebo čivava. Strakáče nevyjímaje! Dobrého figuranta všichni jím cvičení psi milují a strašně moc se na něj těší. Na zklidnění Ajky nám docela dobře funguje i stopování, ale bohužel trénujeme málo, vhodné terény v dosahu nemáme a času nějak není nazbyt... Třeba se pánečci pochlapí a začnou i o víkendu vstávat o pěti... 8-)

A co můžeme prohlásit o Ajce a její povaze, když už má za sebou rok a půl života?
Prvního 3/4 roku s Ajkou bylo asi jedno z psychicky nejnáročnějších odbobí, kterými jsem si v životě prošla. Nikdy předtím jsem se nepotkala se psem, který by venku tak totálně ignoroval svou lidskou smečku. Ani jako úplně mrňavé štěně a ani měsíce poté neměla zájem řešit, kde ti její lidi jsou. Venku byla navolno prakticky nevypustitelná, protože mizela tryskem v nenávratnu, ani se neohlídla. Zatímco doma hysterčila, když jsme jí na moment zmizeli, venku ji vůbec nezajímalo, jestli nás má. Nefungovalo ani schovat se, ani utíkat pryč od ní a volat, hrát si s hračkou, halekat, pískat, nefungovalo prostě nic. Jedině dojít až k ní a strčit jí před čumák nějaký moc zajímavý pamlsek, za kterým by ji člověk odlákal jak osla za mrkví, nebo naopak pískat její milovanou pískací hračkou, kterou dostávala na hraní jen ve vzácných případech za odměnu. Hned tak nezapomenu na zimní výlet do Moravského krasu, kam jsme na společnou vycházku pozvali i mou mamku. Za Holštejnem jsem vypustila Ajku navolno - před námi byla 400 metrů dlouhá louka, za ní les. Ajka po odepnutí z vodítka nasadila tryskoletovou rychlost a mizela k lesu. Já jako vždy připravená jsem hned začala pískat pískáčkem, její milovanou hračkou. Až po více písknutích a voláních - přesně na hranici lesa - se Ajka zastavila, podívala se ke mě, k lesu, ke mě, k lesu, to už mi na čele i přes nízkou teplotu vzduchu vyskakovaly krůpěje potu a v duchu jsem viděla pátrací akci po šíleném strakatém psu. Rychle jsem začala hračku "trhat", zápasit s ní, pohazovat ji a samozřejmě tak, aby co nejvíc pískala. Pak se konečně strakatá rozhodla běžet zpět k nám a následný trysk už probíhal v jen ve dvousetmetrových kruzích kolem nás. Dodnes vidím mamčin výraz v obličeji, když se na mě podívala a řekla, že to si snad dělám srandu, že ten pes není normální! Ano, až do jejích jedenácti měsíců jsme si to mysleli taky. S něčím podobným jsme se v životě nesetkali. Nemluvě o tom, že když Ajka v blízké či větší vzdálenosti viděla psa, nedokázala od něj odtrhnout pohled ani když jste jí mávali pod nosem párkem. Velmi často jsem při našich vycházkách propadala záchvatům zoufalství a beznaděje, že jako psovodi jsme prostě absolutně selhali... Nejvíc si to asi odnesla Zuzka, které jsem si pravidelně vylívala srdce, že buď skončím na práškách, nebo psa zahluším. Zachránilo nás až Ajčino první hárání... Opravdu, jako mávnutím kouzelného proutku najednou Ajka zjistila, že vlastně ta její smečka by pro ni mohla být zajímavá, a když už vyrazí venku tryskem, drží se někde v našem dosahu a hlavně: už nemizí do neznáma rychlostí rakety! Takže chceme-li jít někde navolno, nemusíme už s sebou brát druhého, poslušného psa, díky jehož blízkosti by Ajka nezmizela v dál, ani nemusíme v ruce křečovitě svírat pískací hračku.
Teď už se s Ajkou pracuje mnohem lépe, dokonce jsme došli tak daleko, že pokud je pes ve vzdálenosti více jak dva tři metry od nás, dokáže Ajka poslouchat a většinou i dodrží vydaný povel. Přivolání čím častěji trénujeme, tím míň ochotně ho Ajka provádí, takže na vycházkách spíše aplikujeme zastavení nebo posazení na dálku, to Ajka zvládá dost dobře. Ale pokud míjíme psa zblízka, většinou to Ajce způsobuje zvláštní křeč v očích, která natočí celou hlavu, krk a někdy i tělo ve směru kolemjdoucího psa... 8-) Také domácí samota je pořád velký problém, obzvlášť když není čas trénovat každý den, hned je to pak znát!
Ale jinak, jinak je Ajka úplně nej nej nej pes! Bez rušivých vlivů poslouchá jak hodinky, doma, při cestování a na návštěvách poslouchá na jediné gesto, dokonce už komunikujeme i na základě výrazu tváře - velmi dobře chápe, že pousmátí je souhlas a pochvala a naopak zamračení nebo zavrtění hlavou je nesouhlas. Často takto komunikujeme v MHD, kde se snažím být maximálně nenápadná a nemuset psa nahlas okřikovat, mnohdy pak vidím u spolucestujícíh dokořán otevřená ústa, jakože - tyjo ten pes fakt poslouchá na mimiku paničky! Každý, kdo nás takto vidí, hned se ptá, co to je za psa, a chválí Ajku, jak je nám úžasně oddaná, jak je hodná, poslušná a že je to prostě nádhera, že to by jejich pes nikdy nedokázal. Jó, kdybyste věděli, co už jsme si s ní zažili! :-D
Jako správná feňulka je Ajka taky nesmírně mazlivá, přítulná a ví, jak se dělat "roztomilou". A dobře ví, že tomu panička jen tak neodolá!
No, prostě, jak už jsem asi zmiňovala někde v novinkách, kdo Ajku zná odmala - ví, jaká byla jako malá, z celého srdce ji miluje a vždy se na ni moc těší, ale jedním dechem dodává "ale strakáče bych nikdy nechtěl". :-D Nebojte a nezoufejte, jak jsme zjistili, i mezi strakáči je Ajka povahová výjimka, prostě se u ní vyloupla netypická štěněcí "samostatnost". Ale při současném vývoji situace myslím, že tak ve čtyřech letech to bude špičkový a nepřekonatelný pes. Však uvidíte!!!