Po schodoch, po schodoch
Chodíme pěšky, hygiena, vítání a balení.
Výťah opäť nechodí, tak zdolať 13 poschodí, zostáva mi znovu po svojich... Ne, tak špatně na tom nejsme, ale i 8 pater se zdá být docela slušná dávka. Bohužel rekonstrukce výtahu nastala ještě v době Ajčina růstu a proto ji nemůžeme nechat chodit po svých. Třikrát denně 128 schodů dolů a to samé nahoru, to by mělo na rostoucí kostru a hlavně klouby naší pejsky zřejmě fatální následky, to už bychom ji mohli denně brát na dvacetikilometrové túry... Nosit ji v náručí nebo za krkem jsem zavrhla - ne že by se Ajka tak mlela, ale víc než tři patra ji tak narozdíl od Radovana prostě neunesu. Tak jsem vymyslela klokaní kapsu. Vytáhla jsem starý džínový batůžek, který se zdál být z malých batohů nejprostornější a s největší možností rozevření, a Ajka se učí nastupovat a vystupovat do stísněného prostoru "na klokana". Když má zrovna veselou náladu, je leckdy kumšt ji do batohu nacpat, ale už máme vypracovanou metodu a Ajka začíná chápat, že má být při ukládání do klokaní kapsy v klidu, takže za chvilku budeme mistry! Ajušku posadím, zadní nohy se zadkem jí dám do batůžku (spíš teda batůžek pod zadek a natáhnu na packy až pod břicho), pak dovnitř zasunu přední tlapky jednu po druhé a je to! Nakonec to vypadá, že nejtěžší moment je nasazení batohu na klokana - Ajka je čím dál těžší, váží už skoro 14 kilo! Nahoru je cesta dobrá, ale dolů je to o strach - pod nohy moc není vidět, tak si počítám schody, abychom s Ajkou náhodou netestovaly naše kaskadérské schopnosti... Po sundání batohu zpátky na zem musí Ajka zůstat čekat na povel, aby se při bezhlavém úprku z batohu nezranila, a naše strakatice toho využila ve svůj prospěch - klidně si udělá pohodlí, v batohu zůstane ležet a milostivě čeká, až z ní batůžek nějak stáhnu a dám jí volno. Potvora vychytralá! :-D
Klokaní video a jiné zábavné obrázky (i pohyblivé)...
Konečně jsem na Ajčině pubertě shledala i nějaká pozitiva. Ajka byla hrozná nepořádnice v péči o srst, dokonce ani když byla úplně mokrá, nestarala se o sebe a vůbec se nečistila a nesušila. Poslední dobou v tomto ohledu "dospěla" a když má mokrý kožíšek, už se krásně suší téměř do sucha - při dešti je schopná se v šalině olizovat celou cestu do práce, ještěže jí to kovový náhubek umožňuje. :-) Tak už jí nemusíme dávat za příklad pečlivého Ursínka, Ajka se o sebe začíná taky starat, jak se na pejska sluší a patří!
Nedělní dopoledne jsme s Ajkou měly dámskou jízdu - Radovan byl na výstavišti a pomáhal s vystavováním akitek. Tak jsme s Ajkou samy vyrazily na farmářské trhy, ale tentokrát jsme se prodíraly děsnými davy - zdá se, že o prázdninách asi byla půlka Brna pryč, protože tolik lidí jako teď v září jsme tam ještě nepotkaly. U všech mých oblíbených prodejců byly dlouhé fronty a dokonce už na nás nezbylo čerstvé ovčí máslo, fňuk... Příště nejdeme na devátou, ale na osmou!!! Když jsem se u jednoho stánku chystala platit, Ajka vystartovala po kolemjdoucím - zřejmě si myslela, že je to Radovan (bohužel se jí to stává poměrně často, nevím, na co ten nos má, když ho neumí správně použít ve vhodou chvíli) a jelikož asi vypadal, že jde přímo k nám, jala se ho vítat ve velkém stylu. Neměla jsem čas sledovat, jak ten pán zareagoval, protože jsem urychleně strakatici vynadala a vrátila ji na místo, kde měla sedět a čekat. Každopádně když jsem ji usměrnila, pán už nebyl nikde vidět (hledala jsem jeho zářivě červené tričko), tak nevím, jestli z tak horentního vítání nedostal strach a neutekl až k přehradě. :-)
Konečně se přiblížil čas naší vytoužené podzimní dovolené v divočině a já nechápu, jak je možné, že když jsme jezdili jen s Ursínem, neměli jsme s sebou skoro žádné psí potřeby. Pro Ajčiny věci bychom pomalu potřebovali soumara... Holt Ursínek zvyklý pobývat většinu dne venku na zahradě, navíc s dlouhou hustou srstí s parádní hřejivou podsadou, nepotřebuje kromě granulek a kartáče s sebou prakticky nic - jen podložku na spaní proti vlhkosti od země. Ajka má oproti němu s sebou i pršiplášť, vlastní malý spacáček, spoustu pamlsků, žvýkací kostičky na zabavení, hadýrky na vysušení pokud by moc pršelo, nějaké ty hračky, a granulí skoro tolik, co bereme Urskovi. :-O Utěšuje mě jen to, že s půlročním štěnětem se nedají chodit dlouhé štreky, s takovou zátěží budeme rádi za kratší denní úseky. A tak šup zakoupit schopného soumara a hurá do divočiny! :-)