Letní čas

11.04.2012 21:54

Psa by z pelechu nevyhnal!

 

Nemám ráda změnu času. Najednou člověk musí z postele lézt jakoby ve čtyři ráno, a když už skoro odcházím do práce a pesa namísto aby radostně přiběhla, vyleze z pelechu, protáhne se a jde si zase lehnout. To je příšerná provokace! A to ani nemluvím o tom, jak strašně moc je po ránu pomalá a učuchaná - když máme času jen taktak abychom rychlou chůzí (čili skoroběhem) došly na zastávku, tak nemá Ajuška zrovna nic jiného na práci, než si číst všechny psí vzkazy cestou. Někdy mám pocit, že s sebou nevedu psa, ale mulu, kterou je potřeba táhnout na špagátu za sebou, aby vůbec šla!

Novinka poslední doby je, že Ajka začíná chápat, že i štěkáním je možné se vyjadřovat. Přestože se většinou nijak hlasově neprojevuje, když se tuhle na obranách sešlo hodně psů a všichni v odkladačkách řvali, nabudilo to Ajku tak, že taky štěkala. Opravdu! Kromě toho, že vykřikovala v odkladačce, kdykoliv jsem ji vytáhla a šly jsme na plac, byla tak napružená, že hned začala štěkat. Ale ne jen nějak štěkat. Štěkala tak, že mi málem praskly bubínky! Všichni na place se dívali, co to přišlo za obludného trhače, a on to byl jen ten náš strakáč!!! :-) No ale mimo jiné, od té doby, co kousala do "řídítek" (velkého peška s úchyty), přestal ji skoro úplně zajímat hadr. Takže zatímco se náš figurant u všech "normálních" plemen potí námahou z váhy psa při přetahování s ním, u Ajky se potí kvůli tomu, jak se snaží udržet hadr natolik v pohybu, aby Ajušku zaujal. Na závěr si vždycky vyslechnu, jak je strakáč příšerné plemeno, že nedokáže udržet pozornost a hned zapomene, co vlastně dělal. Zaujatost vcelku pochopitelná - na agility tam totiž chodí taky jeden strakáč a jeho běh prý vypadá tak, že běží běží - najednou zapomene - a čuchá si čuchá... Ale když je Ajka správně rozdováděná a vyhecovaná, může se zbláznit a metá parádní přemety vzduchem, když se na hadr nemůže dostat... ;-)

Protože Ajka byla po hárání pořád strašně hubená a také měla "vysoké zuby" na každé sebechutnější granule a konzervy, které jí přišly do misky, pomalu ale jistě jsme přešli na krmení syrovou stravou. Už po týdnu Ajka přibrala a přestala vypadat jako chrt. I když je pravda, že má stále značně atletickou postavu, už člověk alespoň nedrhne o obratle, když ji pohladí po zádech... Krmíme přemražené syrové maso s kostmi a trochou zeleniny (i tu trochu dokáže Ajka velmi pečlivě separovat) a Ajuška je doslova na vrcholu blaha! A je to fajn i po jiné stránce - aby strávila velké kusy masa a kostí, je po krmení kráááááááááááásně unavená!

Počasí je poslední dobou vskutku aprílové, tak si užíváme i horkých dní i sněžení. Kromě toho, že jsme se byli podívat na výstavě hospodářských zvířat, vymýšleli jsme i všelijaké jiné výlety. Nejvtipnější byla velikonoční neděle, na kterou jsme naplánovali hezký odpolední, cca. desetikilometrový výlet z Habrovan do Viničných Šumic (mimo značky, samozřejmě tímto směrem žádné nevedou). V neděli ráno bylo těsně nad nulou, chumelilo a fičel pořádně ledový výtr. Kvetoucí kaktusy za oknem byly zasněžené, Radovanův foťák přišel k vážné újmě - praskl mu display, málem nás se psem nevzali do autobusu, v hospodě nám Ajku polili pivem, pak někdo vylil misku se psí vodou a zmáčel nám oběma batohy, a to zákeřně zespodu. Venku byla mezitím stále zima, honily se mraky a sněžení. Nakonec jsme ale výlet přece jen absolvovali, odpoledne se počasí umoudřilo a dokonce nám vysvitlo i sluníčko, tak jsme se hezky prošli, asi tak patnáctkrát vyplašili srnky, díky čemuž byla Ajuška celou dobu jak natažená pružina - jediné, co ji zajímalo, bylo jít se honit s těmi běhajícími zvířátky! Závěrečný sprint na autobus, který hrozil ujet a nechat nás čekat dvě hodiny na příští spoj, se nám skvěle povedl díky spádu z kopce dolů. Hrnuli jsme se všichni jako malá lavina a způsobili jsme dvěma kočkám infarktové stavy, když se z lehu a slunění se na silnici snažily v panice přelézt kovovou bránu do zahrady a div přitom nerozkutálely dolů popelnici. Šrámy po drápkách jsou na bráně určitě pořádně patrné! Chuděry čičiny, no my se samozřejmě mohli smíchy potrhat...

Bohužel jsme se museli rozloučit s Čituškou, její zdravotní problémy se ukázaly vážné a neléčitelné... Tady je malé vzpomínkové fotoalbum. :-)