Denní režim

03.12.2011 08:45

Jak to funguje.

 

Ajka je hrozný spáč. Ze svých prapůvodních vlčích předků rozhodně nepodědila instinkty k časnému vstávání ještě před východem slunce, občas se akorát vzbudí, kompletně se olíže a zase blaženě usne. Když si ráno v šest oblíkám bundu a obouvám boty, musím Ajku přesvědčovat, že už opravdu jdu do práce a že by bylo vhodné, aby vstala z pelechu. No nechce se jí strašně (potvora ještě víc nahlodává mou odhodlanost jít do toho hnusného studeného světa venku!), ale nakonec milostivě vstane, protáhne se, dvakrát zívne a přijde si pro obojek, vestu a náhubek. Večerku si dělá Ajka také brzy, kolem osmé večer, nejpozději v devět zapadne do pelechu a už o ní nevíme. No nemá krásný režim? Často jí závidíme... :-) Když si ale můžeme jednou za čas přispat i o víkendu, Ajka se kolem osmé už v pelechu nudí a začne popocházet po předsíni a dělat kolečka - vstane, pohraje si s hračkama, párkrát projde kolem dveří do ložnice a poslouchá, jestli náhodou už nevstáváme, a pak si zase jde na chvíli lehnout. A tak pořád dokola.

Stravovací režim si Ajka také upravila sama. Poté, co začala odmítat "obědovou" dávku granulí, jí už jen dvakrát denně. Ráno v práci dostává granule s rybím masem, které jí sice ze začátku moc chutnaly, pak se ale rozhodla, že už se jí zajedly (narozdíl od jehněčích, které má doma a miluje je), a aby svou ranní dávku vůbec sežrala, míchám jí teď do ní alespoň malý kousek voňavé štěněcí konzervy, kterou jí mimochodem všichni spolupracovníci závidí. :-D Když jsem jednou otevírala konzervu doma, dala jsem čichnout Radovanovi, jak to těm psům dělají voňavé, s krásnými celými kousky masa a bez soli a barviv, načež se Radovan zamyslel a pak prohlásil, že by si to dal s rýží. :-D Nedostal nic, za tu cenu, co ta kvalitní psí krmě stojí, i Ajka dostane do krmení jen dvě tři lžičky!

Poslední dobou ale, díky tomu že už má Ajka naučený víceméně pravidelný čas snídaně a večeře, pokud změníme denní program a ona nedostane večeři zhruba do sedmi večer, obvykle se hlady pozvrací. Žaludek ve svou obvyklou dobu začne pracovat a když nic nedostane, Ajka v nejnevhodnějším okamžiku vrhne. Už se nám to zadařilo na návštěvě při oslavě narozenin a také v jedné velmi slušné kavárně, kde nás zachránila malá plínka, co ji s sebou nosím na utření pacek při návštěvě v cizí domácnosti, a igelitový sáček, do kterého se vzápětí stejně rychle a nenápadně plínka schovala... Naštěstí si obsluha ničeho nevšimla, tak nám výsostné privilegium přicházet tam se psem zůstalo. :-) Dávám si už od té doby pozor a pokud vím, že se domů nedostaneme včas, mám s sebou kousací kostičku, aby žaludek dostal aspoň něco malého a Ajka zas někde neodkládala žaludeční tekutiny na podlahu.

Další novinka, která vlastně přímo souvisí s Ajčinou ovoněnou snídaní, je její klidné čekání ráno v kanclu. Abych to vysvětlila - jakmile přijdeme do práce, uděláme si nějaké cvičení, něco zopakujeme nebo vymyslím nějakou hru, a pak Ajce dám snídani a jdu do prodejny uvařit si kávu. Až donedávna si Ajka při tom dovolovala vyštěkávat, že jako jestli si v té prodejně teďka cvičím sama, tak že ona s tím nesouhlasí a chce řádit taky. Pak obvykle stačilo jedno rázné okřiknutí na dálku, a byl klid. Ale od té doby, co míchám do misky granulí i tu trochu konzervy, což dělám právě během vaření kávy, Ajka hezky čeká za dveřmi kanclíku a je jak pěna, jen abych si to náhodou nerozmyslela a tu snídani jí nesnědla sama. No vida, jak to jde, když se chce!

A ještě něco o zvědavosti. Ajka je zvědavá doslova jako opice. O všem chce vědět, všechno chce vidět, cítit, prozkoumat. Díky tomu spolu neustále hrajeme psychologické hry, především a nejčastěji v MHD. Ajku odmala učím, že kde ji v dopravdním prostředku posadím, tam musí zůstat sedět nebo ležet, ale nesmí se nijak otáčet, motat, popocházet atd. Samozřejmě ji vždy posadím tak, aby nepřekážela v cestě a aby nehrozilo, že kolemjdoucí cestující bude zvědavě lustrovat náhubkem. A to je kámen úrazu a věčný boj s Ajušky zvědavostí. Ajka totiž chce mít naprostý přehled o dění ve voze, o nastupujících a vystupujících lidech a zvířátkách. Náš boj se odehrává řádově v centimetrech a odhadla bych, že je to tak padesát na padesát, kdy má kdo navrch. V nacpaném dopravním prostředku opravdu není moc místa na manévry se psem a nedejbože, abych na něj křikla, už by se na mě vrhla nějaká babička nebo jiný cestující, že proč jsem na toho hodného pejska tak zlá, když vůbec nic špatného nedělá. A z toho vyplývají další úskalí. Veškeré mé usměrňování se díky této hrozbě zbytečného dohadování se s cestujícími smrskává na možnost tichého okřiknutí, syknutí, poškubnutí vodítkem nebo ruční manipulace, která zas ale vyžaduje určité množství volného prostoru okolo. Myslím, že jestli nás někdo potkává pravidelně a pozoruje nás, asi si myslí, že jsem schizofrenik. :-D Jak se tak rychle může střídat pokárání psa s jeho pochvalou a naopak, je asi pro málokoho pochopitelné (zatím jsem se s pochopením a soucitem potkala jen u pejskařů, které postihlo podobně akční čtyřnohé stvoření, jako máme my) a občas si i já připadám jako blázen. Ale Ajka si je moc dobře vědoma toho, za co zrovna pochvala nebo pokárání přišlo a umí toho také využít a v okamžiku pochvaly občas rychle provede něco nepovoleného, abych jí to hned nestihla zatrhnout, a z toho pak plyne to mé "schizofrenní" střídání pochval a pokárání. :-) Ajka si nově vysloužila přezdívku Partyzán, vyplívající z její schopnosti při zdánlivě nehybném lehu na podlaze MHD během chvilky doputovat o kus dál bez toho, že by se jí viditelně hýbaly nohy... :-)

Psychologické boje panují i v práci v kanceláři, a jsou způsobeny takovou tou větou "ale mě to nevadí" od příchozích návštěv zmítaných útokem Ajčina radostného vítání, oblizování, motání se pod nohama a případně i lehkého kousání do rukou naznačujícího náladu ke hraní (nejčastěji tuto větu slýchám od pošťáků, což mě o to víc udivuje, ti se přece mají psů spíš bát, no ne?). Když do kanceláře někdo vstoupí a Ajka začne kolem něj skákat a motat se pod nohy, vždy ji pokárám, že to nesmí dělat - často totiž vstupující lidé nesou v náručí krabice a občas i dost těžké, což se se psem zamotaným mezi nohama moc neslučuje. Když se vzápětí ozve odpověď příchozího "jen ho nechte, mě to nevadí", tak v tu chvíli už vidím rudě, protože Ajka samozřejmě moc dobře vnímá, že příchozí ji brání, a tím pádem spokojeně pokračuje v zakazované aktivitě a dělá, že mě neslyší. Ano ano, takto opravdu není možné psa učit, jak se má správně chovat. Proto poslední dobou tímto způsobem odpovídající návštěvy (byť si pak kvůli tomu připadám jako nějaká hysterka) uslyší záhy mé ostré "ale mě to vadí!" a následuje odtažení Ajky za patřičného pokárání stranou. Bohužel není jiná možnost, jak ji odnaučit skákat po každém nově příchozím. Takže až se vám stane, že na vás bude něčí pes radostně skákat, očuchávat vás nebo loudit a páneček ho za to bude okřikovat, nikdy, nikdy, NIKDY nevyslovujte tu příšernou mrtvičnou větu "ALE MĚ TO NEVADÍ" a už vůbec přitom psa nehlaďte a nemluvte na něj! Uchráníte tak jeho pánečka od vážné psychické poruchy a necháte mu možnost mít slušně vychovaného psa. :-)

Poznámka na závěr pro pobavení - náš vedoucí prodejny, ač vypadá jako velký zvířomil (co byste také čekali od majitele prodejny s jezdeckým vybavením), ve skutečnosti zvířata a hlavně psy vůbec nemusí. Dům má plný zvířat, ale to jsou miláčkové jeho manželky a dětí (dva koně, tři psi, tři kočky, morče a králík). Už v prvních dnech Ajka pochopila, že tenhle pán nemá psy vůbec rád, a bezpečně pozná, kdy přichází do kanceláře on. V takovém případě jí to totiž nestojí za víc než pootevření oka, natož aby vylézala z vyhřátého pelechu! Pokud je někdy rozjařená z předchozí návštěvy a odhodlá se vítat i s tímto pánem, vyslouží si poznámku o tom, že má jít na místo, neboť smrdí jako pes. :-D To už se opravdu někdy neudržím a začnu se řezat smíchy pod stolem! ;-)

Nové fotky a videa.