Bubáci

06.12.2011 21:59

Na Mikuláše s Ajkou šili všichni čerti...

 

...ale zlobila tak strašně, že si ji ani ti čerti nechtěli vzít do pekla, prý aby jim to tam nepřevrátila vzhůru nohama... Takže zlobila i nadále a málem z toho vzali čerti mě. :-D Nevím, jestli byly nějaké erupce na slunci, magnetické bouře či jiná vlnění nebo prostě jen měla Ajka jeden z těch zářných záchvěvů puberty, ale mikulášské pondělí bylo v rámci jejího chování naprosto strašné datum, zlobila, jako už dlouho ne. Když pominu to, že zase měla pokňourávací náladu v kanceláři (Vánoce za dveřmi, objednávek je víc a víc a zboží chystám už značně dlouho, přičemž Ajka zavřená v boudičce se přitom samozřejmě děsně nudí, zatímco já si určitě někde venku užívám prima hry), ale v rámci možností byla v pohodě, stačilo okřiknutí z obchodu a byl klid. Skutečný nápor strakatého rarašství přišel až cestou z práce. Měla jsem v plánu dojet na Lesnou, nechat tam Mikuláška a pak jet domů do Jundrova. Do batohu jsem si naložila kočkolit pro Čitu, takže moje hybnost byla díky desetikilovému závaží značně omezena. Ne tak hybnost našeho psíčka. Poté, co už měla nožičky křížem, jak se jí strašně chtělo na malou a na velkou, když jsme tak dlouho v práci přetahovaly, jakmile se u řeky vyvenčila, vlila se do ní nová energie a Ajuška začala. Rozhodla se totiž, že je ten pravý den na bezva řádění, lítání, a vítání všech lidí, kteří se cestou namanou. A namanulo se jich dost a dost. Cestou na šalinu to ještě šlo, v nacpaném voze s těžkým batohem a veselým pejskem to už bylo trochu horší, a když jsme na Lesné vystoupily, pustila se do toho Ajka naplno. Jakmile jsem jí sundala náhubek a v rámci osmimetrového vodítka jí dala volno na běhání a čuchání, vystřelila a začala rotovat s takovou vervou, že panička ňafajícího yorkshira svého psíka přesvědčovala, aby přestal štěkat, tohodle psa že by stejně nikdy nedokázal dohnat. Když jsme vyšly do schodů a po mizerně osvětleném chodníku se plížily do kopce (teda pardon - já se plížila a Ajka sršela vzduchem všemi směry), najednou se Ajka rozhodla, že ten špatně viditelný člověk asi dvacet kroků za námi je určitě někdo známý a že ho jde vítat. Vyrazila s takovou energií, že mi vodítko v mžiku vylétlo z ruky a paní když spatřila na ni se řítícího neovladatelného psa, vypadala, že má srdeční zástavu. V tu chvíli jsem začala uvažovat o tom, jestli je možné, že se zrovna náš pes chová TAKHLE, a zvažovala jsem, nakolik je v mezích společenské únosnosti, abych začala nadávat jako dlaždič! Paní jsem se omluvila, dohledala vodítko v trávě a Ajka, dlužno říct uposlechnuvší povel a čekající na místě, měla přesně ten výraz, co už tak dobře znám. Zorničky rozšířené, oči těkají hned doleva hned doprava, v těle svalové záškuby jak by už už někam chtěla běžet, prostě v náladě, ve které je strašně těžké po ní něco chtít, protože NEVNÍMÁ. Mám pro to speciální úsloví - "Ajka si zase něco šlehla". Slabší nátury prominou, ale ona v tu chvíli opravdu vypadá jak zdrogovaná... Nebudu zbytečně rozpitvávat, kolik prekérních, veselých a šílených situací mi Ajka ještě toho večera připravila, jen si dovolím podotknout, že s těžkým batohem na zádech a igelitkou křehkých věcí v ruce se opravdu těžko usměrňuje absolutně šílený pes. ;-) Vrchol svého zlobení Ajka předvedla téměř před domem, kdy jsem zahlédla, jak bleskovou rychlostí něco vzala do tlamky. Při následném kárném řízení a vyndavání malého předmětu z provinilcovy tlamy jsem zjistila, že neváhala sebrat kamínek (!!!) - dle mého letmého čuchového ohodnocení občuraný kocourem... Kamínek si nedovolila vzít do tlamy od nějakých čtyř měsíců stáří. Tož tak. ;-)

A co ti bubáci? To je dobrá perlička - Ajka se bojí věcí, u kterých bych to nečekala. Největší bubák, co jsme za poslední dobu potkaly, číhal na náměstí Svobody. Ještě než začaly Vánoční trhy, prošla jsem si s Ajkou Moravák i Svoboďák a ukazovala jí všechno okolo, až tam půjdeme za plného provozu, aby se nebála. Na Moraváku to bylo prima, nic jí nevadilo, naopak jí kolotoče přišly moc zajímavé a barevná světla kmitající u nich po zemi chtěla lovit. Hlasitou hudbu ignorovala. Na Svoboďáku trochu koukala po dřevěném betlému za plůtkem, ale nijak zvlášť ho neřešila, spíš očuchávala slámu, kterou byl podestlán (možná čekala, jestli odtamtud nevyběhne zas nějaké prasátko jako když jsme byly na farmě). Jenže! Když jsme obkoužily celý plot, najednou se tam objevila ta věc! Venku před betlémem je jedna z dřevěných soch - velký ležící kůň s hlavou nataženou dopředu - děti se na něm "vozí" a fotí. Ajce ale asi připadal jako obrovský číhající pes a začala se bát tak, až mi vodítko vibrovalo v ruce. Takže jsme cvičily nebát se dřevěného koně, napřed z větší vzdálenosti a pak postupně blíž, Ajka se za chvilku už netřepala a když jsme šly kolem něj počtvrté, dokonce se odvážila k němu přiblížit a očuchat ho, ale jen zezadu! :-) A kolem chodili lidi a strašně se bavili tím, že "hele ten pes se bojí dřevěného koně"! :-) Jinak jsme ale zjistili, že věci, kterých se třeba mnohdy leknu i já, Ajku neděsí. A to už sledovala třeba velkou veslici s lampiony a zpívající opilou posádkou, všemožné zemědělské a jiné hřmotné stroje, kácení stromů motorovou pilou, průjezd všemožných houkajících záchranných vozidel, cvičné pouštění sirén, řinčení zbroje a jiné dle mého názoru děsivé zážitky. Ale třeba takový kuřák schovaný v nějakém výklenku, nebo labuť, která se zčistajasna objeví na řece zpod mostu, to ji dovede naprosto vyvést z míry. :-D

Nové fotky a videa.