A země se zachvěla!

29.12.2011 10:23

Tušila jsem, že se to jednoho dne stane...

 

Od samého prvopočátku, co máme Ajku, jsem si dělala legraci z toho, že při tom neustálém sledování, co zase kde vyvádí nebo chce slupnout nebo kam chce vběhnout, jednoho dne vrazím do sloupu nebo do zdi. Tak se to konečně stalo. Ale úplně nečekaně! A nevrazila jsem do sloupu, rozmázla jsem se na chodníku. Šly jsme zrovna na Lesnou nakrmit Čitušku, cestou jsme se zastavily ve psím výběhu, kde Ajka krásně zvládla projít POMALU po kladině, vyskočit na stolec, přejít áčko i proskočit pneumatikou (poprvé a hned na jedničku!), a pak jsme šly podél lesa okolo Lesné. Už jsme pomalu zahýbaly k silnici, když se Ajka rozběhla jakoby směrem na silnici namísto po chodníku nebo po trávě. Jako obvykle jsem na ni chtěla zavolat, ať běží druhou stranou, když jsem ztratila obě nohy. Že je tam zrovna jedna z mnoha děr v chodníku jsem si uvědomovala, jen jsem nečekala, že schodek je až tak vysoký. A jak jsem byla nakročená (nechodím zrovna pomalu), nezbyla mi už žádná noha na zachránění situace a už jsem letěla. Stihla jsem jen před sebe natáhnout ruce, dojezd jsem měla asi půl metru a přísahám, že chodníkem proběhla tlaková vlna, jak jsem hrnula asfalt před sebou! :-D Úprk vyděšené Ajky zastavil můj jezdecký reflex nepustit nic z rukou (pustíš otěže = jdeš domů pěšky) a tak když jsem se posbírala a rozhlédla se, kde Ajka je, viděla jsem ji vydivočenou stát v pozoru na druhém konci vodítka s očima rozšířenýma hrůzou. Asi to byl vážně rachot, když jsem se zbořila na ten chodník!:-) Ale nedopadlo to tak zle, můj kaskadérský kousek odnesly jen dlaně, zatímco kolena a předloktí zachránily vrstvy oblečení. Nádobí jsem ale s rozbitýma rukama už pak umýt nezvládla. ;-)