Zážitky

Výstava draků a víkend s Airi.

Zajeli jsme se podívat na výstavu draků v Olympii. Naposledy jsme tam byli na pravěkých zvířatech a měli to udělané moc hezky, tak jsme byli docela zvědaví. Draků bylo sice jen několik, ale i tak to bylo fajn. Ajka si velice užívala všechny lidi kolem, hlavně děti, s každým by se nejradši seznamovala a vítala. Dokud jsem neměla v ruce pamlsky, chůze u nohy probíhala asi tak metr přede mnou a po dotázání Ajky kdeže to jako je a kde měla být, následovalo potřeštěné psí hopkání, kňourání a zoufání. Až za sušené plíce vzala povely na milost... :-D Eskalátory ani prosklený výtah ji nijak nevyvedly z míry, zato malý Vietnamec, kterému se Ajka zjevně velice líbila, ji přivedl doslova do euforie a vypadalo to, že by si ho strakatá nejradši vzala domů na hraní. Nicméně jeho tatínek vypadal, že by se mu to asi úplně nelíbilo. 8-)

Když už jsme měli jednou před sebou volný víkend, rozuměj opravdu volný, bez nutnosti jet do Hradiště, bez pracovního procesu, bez jakýchkoliv oslav, setkání, návštěv, akcí, výstav a výletů, abychom se náhodou výjimečných dvou volných dní nezalekli, vypůjčili jsme si psa navíc. Pánečci od akití pubošky Airi potřebovali odjet do Prahy bez ní, tak jsme se nabídli jako víkendoví adoptivní pánečci. Radovan pro jistotu prohloubil své nachlazení, hodil se marod a naznačil mi tím, že když jsem si spaktovala hlídání, měla bych si ho také náležitě užít. Převzetí Airi bylo překvapivě hladké, Airi sice celou cestu vyhlížela, kde se sejdeme s pánečky, ale jakmile jsem ji dovedla domů a ona uviděla Ajku, na pánečky zcela a bezelstně zapomněla. Náš plán nechat holky pohromadě vzal za své, protože si slečny chtěly pochopitelně hrát hrát a hrát a v naší úzké chodbě to znělo, jako by zápasili dva sumo bojovníci a začínali jsme mít obavy o zdraví a končetiny obou psic (hlavně naší strakaté expertky na úrazy). Nastala tedy varianta číslo dva - Airi byl vyhrazen prostor v chodbě, je tam nejchladněji a Airi se ve svém akitím kožichu bude moci úspěšně chladit na linoleu. Ajka byla vyselektována do obyváku a s touto variantou se smiřovala jen velice nerada.

Až se Airi trochu uklidnila a zvykla si na svůj prostor, bylo už možné pootevírat dveře a nechat v nich jen psychické zábrany typu pelechu postaveného na boku, koše na prádlo nebo papundeklu. Ve stínu Airiny poklidné až flegmatické akití povahy se naše strakatice projevila jako totální neurotik a utečenec z ústavu pro choromyslené se zvýšenou ostrahou. Kdokoliv z nás šel skrz předsíň nebo nedejbože začal mluvit s Airi, hrát si s ní nebo s ní trochu cvičit, Ajka dostávala hysterický záchvat, dobíhala až k zábraně (od které měla nařízeno dodržovat nejméně půlmetrovou vzdálenost, aby neprovokovala Airi) koulela očima a zoufala si. Když jsem šla venčit Airi, Ajka propadla totálnímu zoufalství, hysterčila, kňourala, neposlouchala příkazy a byla psychicky naprosto sesypaná. Jakmile jsem šla venčit Ajku, Airi si několikrát zakňourala, pak poslechla zákaz a ztichla, chvilku smutně chodila po chodbě, aby nakonec zalehla a byl klid.

Na druhou stranu jsem si na vycházce s Airi uvědomila, jak jsem zmlsaná naším už dospívajícím psem. Jsem natolik zvyklá na to, co Ajka umí a neumí, že jsem se musela probrat ze své nepozornosti. Airi se chovala naprosto vzorně, dokud jsme šly prostorem Jundrova, měla spoustu věcí na pozorování, děti kolem bobovaly, spousta psích vzkazů, spousta domů, do kterých bychom třeba mohli chtít jít (hele adoptivní paničko, tenhle vchod vypadá úpně podobně jako ten u nás doma, nejsou vevnitř moji pánečci?). Ale jak jsme došly do lesa, těžce jsem zavzpomínala na telecí věk Ajky. Akita sice zdaleka neběhá rychlostí strakáče a i její "sněhový amok" je jaksi pomalejší, jenomže když se chce vyběhat, začíná sice pomalým rozběhem, do trysku se pak ale dostane těsně před koncem osmimetrového vodítka a zkuste pak takovému nastartovanému třicetikilovému štěněti vysvětlit, že s ním nepoběžíte a že máte už jedno vyhozené rameno a teď že vás bolí i to druhé a že v tom sněhu fakt rychleji nemůžete... :-D Nemluvě o tom, že Airi je asi voděna vždy v pravé ruce a jak jsem po spálení levého stehna vodítkem pochopila, nedává při předbíhání psovoda pozor na to, ze které ruky vodítko vychází. :-D Společné venčení obou holek opravdu nepřicházelo v úvahu, to by asi skončilo totálním chaosem. Velkou vycházku jsem tak absolvovala dvakrát, s každou psicí zvlášť, s jejich společnou mezipauzou na hraní, když jsme si s Radovanem před domem předávali vodítka z ruky do ruky. Po obou velkých vycházkách jsem byla zralá na koupel nebo na panáka. Vyhrála koupel, zahřála hlavně zmrzlý povrch. Ale jak potom obě psí holky byly krásně mrtvé, a spaly a spaly, to vám byla taková krááááááááááááása! :o)

Fotogalerie z dračí výstavy.

Fotky z víkendu s Airi.